Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nebudu chodit kolem horké kaše a tvrdit něco o nedostižnosti, geniálnosti či něco podobného. Vlastně ani nevím, jak moc velkou hodnotu má v rámci death metalové historie vynikající debut „Into the Grave“ ve srovnání s počiny ikon jako Death, Morbid Angel atd... Miluji, a to podtrhuji, švédský death metal té doby. Ze studené Skandinávie se hrnula death metalová jízda silou uragánu, aby změnila vnímání tvrdé hudby. Z thrashe povstanula nejedna pozdější ikona smrti. Ani černý kolega nezůstával stranou a do výsledné podoby měl také co mluvit. O hardcoru, punku či grindcoru nemluvě. Náctiletá děcka byla plná vzpoury, vzdoru a rebelie. Kdo by tenkrát hádal, že se o tomhle mladém a bouřlivém roji bude jednou hovořit jako o old schoolu, klasice a že skupiny budou konzervativní. Možná omylem vzniklý chrastivý zvuk spojil tamní smečky do jednoho pytle. Kapely se v mnohém lišily, jak se snažily jít svojí cestou, ale kabátek (i díky jednomu studiu) měly tentýž.

Vraťme se ale do Švédska, kde mezi prvními spolky vystrkovala růžky horda kolem Oly Lindgrena zvoucí se Grave. Její počátky sahají hluboko do osmdesátých let, kde účinkovala pod různými jmény a jednalo se o skutečný garážový underground. Nicméně hned od svého geniálního debutu stanuli Grave na špičce death metalu, nejen v rámci švédské odnože tohoto výsostného subžánru. Sound alba obsahoval všechny atributy typické pro svoji zemi. Tedy chrastivé kytary, hluboký growl, přímočaré melodie a střední tempo. Do svého kotlíku tehdy přimíchali všechny důležité přísady. Vedle sebe se mísily vlivy Slayer, Celtic Frost, starého punku, prvních brutalit z USA a hned ze začátku podstatný kus sebe. Entombed, Dismember, Unleashed a Grave se navzájem ovlivňovali zdravou konkurencí. Podlaďené chaotické riffy okořeněné občasným vstupem nekrofilních kláves činí z písní opravdový zážitek. Jednoduché, až primitivní melodie jsou silně funkční a než se nadějete, jste pohlceni. Jestli si pak nedáte pozor, dopadnete jako já a nezbavíte se své závislosti ani po čtyřiadvaceti letech.

Nálada písní je těžká, temná, přitom silně hitová. Hodně tomu napomáhají dva zpěváci. Ola Lindgren tehdy nezpíval hlavní zpěvy. Dopřával si zběsilých jekotů a do hloubek se nepouštěl. Ty měl na starosti majitel nádherného growlu Jörgen Sandström. Opravdu hluboký murmur mě tak pobláznil, že jsem se ho pokoušel nacvičovat, kudy jsem šel. Nejedna učitelka nevěřícně kývala hlavou v němém úděsu a slinou opovržení na pysku. Tehdy jsem uctíval magickou společnost hlubokých growlerů, kde vládl např. Chris Burnes, Jan-Chris de Koeijer (album Mindloss) a právě Jörgen.

Album je to kratičké, jak se ostatně na podobnou nahrávku sluší a patří. Jedenáct zastavení otevírá song par excellence „Deformed“. Ne, nebudu se rozepisovat o každé skladbě zvlášť, nebo se zblázním. „In Love“, „Inhuman“, „Hating Life“, „Extremely Rotten Flesh“ - „Trapped in a wooden case, Slaughtered at birth you died, The fault of a deformed face, You have to die...“ Občas je to nářez, občas velice slowly. Pořád je to ohavné, bestiální. Některé skladby mohli fans slyšet už na demosnímcích, ale až zde, nejen díky lepšímu zvuku tehdejší mekky death metalových studií Sunlight Studio Tomase Skogsberga, zabíjely. Co dodat k mému neustále nadšenému blábolení o nesmrtelnosti kultovní fošny, která nezestárla a kterou si kapela nasadila laťku, kterou už nepřekonala? Snad jen, že přeji sobě a hlavně Grave, aby nás neustále obdarovávali svým osobitým death metalem, ze kterého Ola nesleví ani o píď. Diskografie Grave obsahuje mnoho klenotů, které stojí za soustředěný poslech. Cestu do hrobu už kapela sice nepřekonala, ale díky ní a Olemu death metal, jak ho známe, jen tak nezanikne.