Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gravety - Into The Grave

GravetyInto The Grave

Ruadek12.12.2012
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Panasonic SA-PM15 / Koss Porta Pro
VERDIKT: Gravety nahráli desku, která kličkuje mezi mantinely stylů. Ani z jednoho si neukrajuje jejich výjimečnost, naopak se drží příliš u země. Technicky slušně zvládnutá nahrávka, která se ale nepouští do žádných větších akcí.

Německá úderka Gravety a jejich "Into The Grave" v převážně svižném „thrash ‘n‘ doom metalu“ je přesně tou deskou, kterou pustíte z hlavy pár dní po poslechu. Moje recenze na tuto promo desku nebude pitváním se v jedinečném díle, jehož kouzlo bylo těžkým objevováním nebývalých kvalit. Bude naopak přesně tak přímočará, jakou je i samotná deska.

 

Kluci od začátku spustí v celkem klasických postupech věci, které si tu mastí až do konce. Klasické riffy, občas docela příjemně slyšitelná baskytara, nijak výrazné bicí. Zpěvák Kevin Portz vše podporuje příjemným hlasem, který se vyskytuje ve dvou stabilních polohách – čistý vokál a thrashový řev. S growlingem mu pomáhá kytarista Gernot Gebhard. Pomalejší pasáže koketují více s heavy metalem než s atmosférou doom metalových odnoží. Prakticky jediné melodické linky tu tvoří sólová kytara, která se ale nikdy neodváže příliš. Vším tím chytlavějším se šetří, jako by přílišná invence byla na škodu. I proto album moc neleze do hlavy a jediné, co upoutá, jsou občasné výlety do ostřejších thrashových poloh. 

 

Z písní jednoznačně vyzdvihuji ostřejší a jedinou trochu progresivní skladbu „Curse Of The Catacombs“. Má kupodivu i mírně orientální motiv, kterým se odpíchne a nijak špatné ostřejší pasáže. Growling, kterým Gernot šetří až příliš, tu obstará slušně chytlavé polohy.

 

Po mnoha hodinách strávených s tímto albem, musím bohužel konstatovat, že mi z desky v hlavě nezbyla jediná zapamatovatelná linka. Není tu nic, kvůli čemu bych se vracel. Gravety jsou čistou esencí velkých fanoušků starého heavy metalu a vzpomínka na ty časy v jejich podání není úplně marná. Trochu to tady čpí Candlemass. Nic víc každopádně nečekejte – zda je to málo nebo moc, už nechám na vašem posouzení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky