Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je tomu dvacet let, co vyšla nejzajímavější deska kapely Graveworm z Itálie. Tahle banda vždycky platila za takovou tuctovou klávesovou ucpávku trhu a já jim jiné album, než je Scourge Of Malice nežeru, nevěřím a vlastně jsem ani žádné jiné nedokázal v klidu poslechnout do konce. Může za to holý fakt, že zmíněné album jsem slyšel jako první (prakticky ještě ve své aktuálnosti) a teprve po letech proslechl několik dalších nahrávek z jejich dílny.

Dnešní optikou lze bezpečně říct, že je to hovadina. Patetické klávesy strhávají většinu pozornosti a přehnaně pompézní kompozice pak vyloudí jen úsměv na xichtě, místo nějaké sladkobolné pichlavosti u srdíčka. Hovno, takhle se black metal nedělá a když ano, tak se o tom nemluví, že ano. Teď jsem tedy myslel obecně práci kapely, nikoliv konkrétní desku. Svého času jsem měl dokonce na džísce i jejich nášivku a myslel jsem si, jak je to fajn. Prdlajs, džísku a nášivky už nenosím… a záliba v klávesovém blacku už mě taky opustila. Přesto z určitých nostalgických pohnutek cítím potřebu se o jedné takové bonbonieře rozhovořit.

Graveworm jsem vždycky vnímal jako takovou jižní alternativu ku stíhání trendu, který se točil zejména kolem Cradle Of Filth, či Dimmu Borgir. Prostě nějaký vzteklý (v základě) black a k tomu řada pompézních orchestrací, klávesových linek a vůbec všelijak roztodivných a rozverných hrátek s melodií. No, co si budeme povídat, ve své době prostě tahle forma fungovala a pár nadšenců se pro ni zapálilo. Nebudu trapně předstírat, že jsem nikdy tričko Cradle Of Filth nenosil, v pokojíku neměl žádný jejich plakát a že se mi na to občas nepodařilo ulovit nějakou černě podmalovanou dívčinu (protože jsem trapně staromódní heterák, co má rád kozy). Takže ani Graveworm nebyli se svou melodickou grandiózností vůbec k zahození. A co teprve když si připočteme prostý fakt, že obal nahrávky zdobí malba fantasy malíře Luise Roya? Já nevím jak vy, ale já na jeho dílech svého času neskutečně ulítával a dopadlo to do takové míry, že dokonce jeden jeho motiv mám vytetovaný na noze. Samozřejmě, že kdyby dneska někdo vydal něco se stejným obalem, tak se smíchy neudržím, ale kurva vracíme se o dvacet let zpátky do dob, kdy jsem ještě ani neměl občanku…

Tohle album bude možná známé hlavně díky jisté coververzi, která se zde ukrývá. Je to song Fear Of The Dark, který doznal v rukou Italů docela pozoruhodný rozměr a hlavně vlastní otisk autorské tvorby, což některým coverům, které spíše poukazují na to, jak přesně umí zahrát originál, chybí. Tady se mi třeba líbí pasáž, kde se v originále jen drnká, choráluje a božský Bruce cosi vypráví o strachu ze tmy; tak Graveworm tuhle úvodní melodickou vyhrávku překroutili v prosté smyčcové instrumentální preludium, které má skvělý efekt, a tak trochu můžeme fantazírovat nad inspirací u Finů jménem Apocalyptica, kteří ostatně nastartovali hned několik variací podobně laděných umělců, kteří si uvědomili, že vlastně mají také rádi metalové songy a umějí je zahrát jinak, než je běžným zvykem. Napadá mě třeba variace jménem Harptallica, české Inflagranti a tak podobně. Ale zpět.

Uvedenou coververzi bude nejspíš znát většina a je to asi nejvýraznější položka z playlistu. Nicméně nelze nezmínit klipovku Demonic Dreams, kterou bych osobně vyzvedl nad zbytek tvorby kapely obecně. Je to možná tuctová věc, ale svého času dokázala spolehlivě zaměstnat mou mysl a hlavně krk na to, abych si její melodii dokázal vybavit i po letech bez průběžného poslechu. Svým způsobem jsem tuhle skladbu stavěl na roveň vedle Mother North od Satyricon. Asi díky volnějším pasážím, které se v obou skladbách ukrývají a přinášejí působivé procitnutí z jinak náležitě nasypaných úseků. Obecně tam vidím hned několik styčných bodů, ale s odstupem času se přeci jen materiál ze severu ukázal jako mnohem trvanlivější a houževnatější. Na druhou stranu bych tím nechtěl úplně škodit Italům (a naopak). Zkrátka ve své podstatě jde o silné skladby, které obelhaly i chrup času.

Určitě nechci kapitolu Scourge Of Malice uzavírat po dvou zmíněných skladbách, z nichž je jedna ještě převzatou, ale důsledné rozbory si nechme pro domácí studia a případně k nějakému něžnému rozjímání u piva, které jsem ochoten s kýmkoliv absolvovat. Určitě se hodí ještě zmínit, že hned tři kousky z deseti jsou instrumentální proložky, které v jednom případě album otevírají a ve zbylých dvou jej odlehčují v průběhu běžné hrací doby. No tenkrát možná šlo o nějaký vyšší cíl a promyšlený tah, který už dneska prostě nefunguje. Jinými slovy tyhle pidlikací mezihry bych vyškrtl (jasně, ta třetí Ars Diaboli je jen chorál jak od Gregorian s latinským textem, ale výsledek je prostě zbytečná ptákovina, co se brzy zajídá a v dnešních dnech už tyhle chujoviny lze jen obtížně vydržet bez přeskočení). Zbytek skladeb však má dobrou energii a výtečně funguje i po těch letech. Nejsem si jist, zda se vám to zalíbí i dnes, pokud jste toho času album neslyšeli, pak se obávám, že onen „kultovní status“ jednoduše neobstojí. Ale jako nostalgická vzpomínka a připomínka jedné z poměrně vydařených a toho času docela často otáčených desek, tohle určitě zafunguje. A kdo říká, že ne, ten nosí nášivku Graveworm na prdeli dodnes.

Recenze je věnována památce webzinu Sicmaggot, který po dlouhých letech ukončil svou pisatelskou aktivitu. A také šibalské popíchnutí tamějších čtenářů, kteří tvrdí, že o blacku si už jinde nepřečtou, však Graveworm jsou tu právě pro vás, muhehe.