Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Graveyard - Hisingen Blues

GraveyardHisingen Blues

David22.4.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Naprostá nutnost pro všechny příznivce kvalitní rockové hudby bez ohledu na věk, pohlaví, společenské postavení či náboženské vyznání. Na Hisingen Blues najdete vše podstatné, co dokázalo uchvátit davy fanoušků před více jak čtyřiceti lety, přičemž se nejedná o pouhou bezduchou vykrádačku velikánů 60. a 70. let. Graveyard jsou uvěřitelní, plni energie a invence, kterou by jim mohl kde kdo závidět. Jednoznačně si zaslouží můj dlouhotrvající potlesk...

Když se řekne hard rock, potažmo blues druhé poloviny šedesátých a začátku sedmdesátých let, většině z vás se zřejmě vybaví jména jako Led Zeppelin, Jimi Hendrix, Spooky Tooth nebo Cream, ale co takoví Graveyard? Nic? Pravda, na společném koncertu před čtyřiceti lety byste tyhle chlápky společně s výše zmíněnými klasiky bez nutnosti popření všech zákonitostí časoprostoru zřejmě nepotkali a to nemám momentálně na mysli fakt, že někteří z vás si, stejně jako já tou dobou, ještě hráli v uhláku na horníka. Tahle švédská partička totiž na scéně funguje teprve od roku 2006, kdy se Joakim Nilsson, Rikard Edlund (původně z rozpadnuvších Norrsken), Axel Sjöberg a Truls Mörck (později nahrazen Jonathanem Laroccou Rammem) rozhodli na troskách kapely Albatros (pod jejímž jménem fungovala první zmíněná trojice v letech 2000-2006) vybudovat Graveyard, pokračovatele odkazu klasického soundu, syrových kytar, psychedelie a špinavého blues říznutého tím nejjakostnějším hard rockem.

 

I když „pokračovatelé“ není zrovínka nejpřesnější označení. Graveyard působí spíše jako zjevení, jakoby skutečně prošli bránou času, přeskočili čtyři dekády ve stylu Jeana Rena a jeho prostého sluhy Jacquouillea ("Žakára"). Narozdíl od nich, ale nepijí vodu z hajzlíku a jejich činy rozhodně nevyvolávají pohoršení nebo salvy smíchu. Svou oddaností prapůvodní podobě rockové hudby a nezdolným nadšením na aktuální placce Hisingen Blues jasně dokazují, kterak nahrát skvěle znějící album oprostěné od všech digitálních pomocníků, hejblátek a podobných vymožeností naší doby, které sice dokáží pomoci ke krystalicky čistému zvuku, ale leckdy také zadupou veškerou živočišnost a přirozenost. Hrubě opracované hrany, analogový feeling v duchu starých osvědčených postupů, ale samozřejmě neznamená automaticky výborné album a věčnou slávu. Bez hráčského mistrovství a silných, chytlavých nápadů by celá snaha přišla vniveč. Hisingen Blues naštěstí žádným podobným neduhem netrpí.

 

Na ploše necelých 45 minut, tedy klasické elpíčkové hrací době, pánové servírují jeden klenot za druhým. Joakim Nilsson vévodí svým hlasem s naprostou jistotou a přirozeností, v klidnějších pasážích dokáže citlivě splynout s pomale ubíhajícími tóny, aby v zápětí rozmetal celý ten nadýchaný červánek důrazným, nakřáplým přednesem chvílemi znějícím jak třetí kytara urvaná ze řetězu. Rytmika pánů Rikarda Edlunda (basa) a Axela Sjöberga (bicí) též zaslouží jen slova chvály, především nástroj prvně zmíněného dopřává skladbám nádherně syrově hutný opar, přičemž se nejedná o nějaký dunící monolit, basa je do celku perfektně zakomponovaná a skvěle doplňuje jak Alexovy bicí, tak Rammovu a Nilssonovu parádně znějící kytaru.

 

Všechny songy, možná s výjimkou oddechové westernovky Longing, disponují neskutečně silným potenciálem, a pokud bych měl vyzdvihnout jeden jediný na stupínek nejvyšší, asi bych pokaždé volil zcela rozdílně. Ať už se jedná o svižnější obhroublé Buying Truth, otvírák Ain´t Fit To Live Here, titulní Hisingen Blues, jejichž hlavními zbraněmi jsou především přímý tah na bránu a tříštivá energie, nebo rozmáchlá Uncomfortably Numb dávající na odiv i jemnější polohu Graveyard, či závěrečný majstrštyk The Siren, při němž mi pokaždé naskočí husina jak blázen. Podobně bych mohl pokračovat, dokud by se nedostalo na většinu písní včetně bonusové Cooking Brew. Album točím již druhým týdnem stále dokola a pořád se ho nemohu nabažit. Jednoznačně jedno z nejlepších alb, ne-li nejlepší, jaké jsem v tomto roce prozatím slyšel...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky