Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Greedy Invalid - Anna

Greedy InvalidAnna

Jirka D.18.12.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Asi není moc co dodávat. Příjemná náladová deska, která se ovšem utápí ve vodách dávno probádaných a mnohými i zapomenutých. Komu tyto vody nejsou překážkou, nechť se přidá a bude spokojen, ostatní se musí poohlédnout jinde.

Další recenzí se přesouváme z dalekých západních Čech na krásnou Moravu a to někam mezi Příbor a Nový Jičín, kde již od roku 1994 funguje a působí kapela Greedy Invalid. Za těch šestnáct let vyšlo z této dílny nejedno povedené dílo dobře šlapajícího gothic rocku / metalu, což bylo tento rok korunováno oceněním v hudební soutěži moravskoslezského kraje Zajíc 2010 v kategorii Hard & Heavy. Na druhou stranu v kapele letos proběhly dost převratné rošády v sestavě, takže teď ani pořádně nevím, kdože se nachází na kterém postu. Důležité je, že Greedy Invalid snad opět fungují a jedou dál.

 

Všem výše zmíněným skutečnostem předcházela událost podstatně zajímavější – nové CD Anna vydané v březnu, které je čtvrtým studiovým počinem kapely. Vyšlo opět pod křídly Avalanche Production, jak už ostatně většina produkce (s výjimkou minulého Dancing Little Flames) a na ploše necelých 38 minut rozehrává svůj melancholický a náladotvůrný jedenácti-písňový příběh. Hned na začátek musím uvést, že toto album se dá nahlížet z více úhlů pohledu, dokáže působit různě a vedle zajímavých a povedených záležitostí se na něm dá najít rovněž spousta partů, které někomu nemusí sednout. Tato deska ve mě vyvolává řadu mnohdy dost protichůdných momentů a nálad a tak mi nezbývá nic jiného, než se pokusit vyrovnat hlavní rysy na pomyslné misky vah a nakonec uvidím, na kterou stranu se rameno nakloní.

 

Silný moment? Jednoznačně nálada nahrávky, která na posluchače dýchne hned od prvního intra The Mirror Inside, naplno se rozjede u Voyage Into Bliss a v podstatě si své charisma více či méně intenzivně udrží až do úplného závěru. V tomto ohledu album působí silně pocitově, lehká melancholie je cítit v každé minutě a pokud někomu vyhovuje tento styl hudby, bude nadšen. Hlavní zásluhu lze asi hledat u dobře fungujících kláves, se kterými mám u jiných interpretů mnohdy dost problém, protože zapasovat tento nástroj do celku tak, aby náladu vytvářel a nikoliv naopak, bývá celkem kumšt. U Anny proběhlo zařazení kláves příjemně citlivě a tak míst, ve kterých mi tento nástroj vyloženě nesedí, je jen velmi poskrovnu (třeba For The Damned). Dalším náladotvůrcem je bezpochyby zpěvák se svým mnohobarevným hlasem. Bohužel pro mě je těch barev tolik, že v některých pasážích se dostává do mě nepříjemné škály silně připomínající nového zpěváka německých Lacrimas Profundere (Rob Vitacca) ... a toho fakt nemusím. Do téhle skupiny skladeb řadím bohužel i titulní Anna, ve které jsou momenty, které jsem do teď nepřenesl přes srdce.

 

Hlavní tíha nahrávky je tvořena dobře brumlavými kytarami, jejichž riffy se nesou celou deskou a vytváří pevný základ rychlejších skladeb (již zmíněná Voyage Into Bliss, She-Viper nebo Wings Of The Dove) – nicméně stále jsme u Greedy Invalid a jejich gothicu, takže pojem „rychlejší skladba“ by mohl být malinko zavádějící. Nahrávka se jako celek pohybuje ve středním tempu a pomalejším, příjemně se vlní a pohupuje; čekat nějaké vlnobití a bouře asi není ani na místě. Nejklidnější je hladina v písni Breath, baladické klavírní skladbě podbarvené smyčcovým doprovodem … něco pro romantiky.

 

Do misky s nápisem „kladné momenty“ je třeba přihodit i povedený digipak. Vyobrazený motiv byl sice již někdy někým spatřen, použité prvky jsem už taky někde potkal, ale řekl bych (asi silně subjektivně), že výsledný dojem stojí za to a nazývat tohle dílko pouze „dobře odvedeným řemeslem“ by byla neomalenost.

 

Bohužel mají váhy i druhou misku a do ní chtě nechtě musím k již zmíněným odstínům hlasu zpěváka přihodit nějaké další nepatřičnosti. Nejtěžším závažím je bezesporu původnost předvedeného materiálu. Na albu jsem snad ani nenarazil na nějaký inovativní prvek, tenhle styl muziky byl ohraný už před deseti lety a i když někteří snad nadále zůstávají věrní klasickému gothicu, ti nejlepší si dokáží udržet jakousi „svou tvář“, svůj výraz, který je odděluje a odlišuje od zbytku kapel. V případě Greedy Invalid tento dojem nemám, použité postupy na mě působí již mnohokrát slyšeným dojmem a tam bych viděl asi největší kámen úrazu. Pro někoho výhoda a při koupení CD sázka na jistotu, že opět dostane to, po čem od začátku touží, pro mě problém, který mi kapelu odsouvá na druhou kolej zájmu. Mohl bych hledat ještě další mně nesedící pasáže (celkem nudně a utahaně vyznívající popíkové momenty), ale nejsme tu od toho, abychom hledali vši a nimrali se v maličkostech.

 

Zajímavý dojem vyvolává i dvojjazyčnost materiálu, kde se vedle tradičně anglicky zpívaných písní prosazují i jejich české kolegyně (Pohřben v nadějích, Zvláštní znamení a Tisíc). Tento přístup byl naznačen již na předcházejícím EP A Distant World a když o tom tak přemýšlím, nemám s touto volbou problém. Naopak, čeština je krásný jazyk…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky