Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Green River - Come On Down (EP)

Green RiverCome On Down (EP)

David18.1.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: První grungeová nahrávka první grungeové kapely na světě! Co chcete vědět víc!?

Koncem roku 1984 Green River, tehdy ve složení Mark Arm, Steve Turner (oba později Mudhoney), Stone Gossard, Jeff Ament (Mother Love Bone, Pearl Jam) a Alex Vincent, zaznamenávají do černých vinylových drážek šest songů, které jsou dodnes považovány za prapůvodní inkarnaci stylu, jenž počátkem devadesátých let díky kapelám jako Nirvana, Alice In Chains, Soundgarden a Pearl Jam bořil všechny známé hitparády a prodejní žebříčky. EP Come On Down odstartovalo bujný rozkvět komunity alternativně laděných formací hnaných touhou hrát syrový, hrubě tesaný rock, s jehož pomocí by dokázali vyjádřit veškerou nespokojenost, vzdor, frustraci, ale i dát volný průchod své kreativitě a pocitům veskrze příjemným a opojným (nejednou ovlivněných účinky různých podpůrných prostředků). Come On Down lze z dnešního pohledu chápat jako určitý přelom, definitivní potvrzení, či důkaz rodící se scény. I když z hudebního hlediska se jednalo spíše o přirozenou, nenásilnou evoluci klasického hard rocku nadopovaného nespoutanou punkovou energií, špinavostí takových The Stooges a kovovými odlesky heavy metalových počátků osmdesátek.

 

Green River


Citlivým smícháním těchto ingrediencí za přispění vlastních neotřelých nápadů se Green River podařilo stvořit desku plnou nepřeslechnutelné intenzity a dráždivého, doposud nevídaného, přístupu k rock´n´ rollu. Znuděné halekání Marka Arma sice prozatím nevyznívá tak přesvědčivě, jak tomu bude na pozdějších nahrávkách Green River a Mudhoney, nicméně už zde se projevuje jako více než schopný a charismatický frontman, stejně tak kytarová hra Steva Turnera a Stona Gossarda vykazuje značné rezervy. Stoneovo budoucí kouzlení a hravost se dere na povrch jen pozvolna, žádnou vytříbenost dob Pearl Jam nečekejte. Společně s Jeffem ale právě on drží rozhodující podíl na hudební náplni Green River roku 1985. Především díky jejich heavy riffům zní Come On Down spíše jako Iron Maiden v době vydání The Soundhouse Tapes na párty u Iggyho Popa po vykouření kila trávy, než jako rozhašená garážovka čerpající inspiraci u špinavých punkerů, jako v případě pozdějších Mudhoney. A právě z důvodu hledání inspirace nejenom v punkových ikonách a nepokrytému příklonu směrem k riffově orientovaným skladbám s nezanedbatelnou metalickou příchutí krátce po vydání Come On Down opouští kapelu Steve Turner, přesto je to možná trochu paradoxně právě on, kdo má na svědomí asi nejznámější skladbu kapely Swallow My Pride, první nefalšovanou grungeovou hitovku v pravém slova smyslu, jednoduchou, údernou, se snadno zapamatovatelným refrénem a kytarovou linkou. Nicméně i celkově si Come On Down drží slušný standard, ať už v podobě úvodního šlapavého titulního songu, nebo rozjeté Corner Of My Eye vyšperkované prostřední zpomalovací částí, či zatěžkané, valivé Tunnel Of Love, která by se neztratila ani na takovém Bleach od Nirvany. Výsledný dojem tak sráží pouze klasicky nevýrazná produkce poplatná době a dosavadní hráčská nevyzrálost jednotlivých členů kapely. Ovšem i přes tyto zjevné nedostatky lze první nahrávku Green River, zejména díky svěžímu závanu invence a nových postupů, s klidným svědomím označit za jeden z určujících faktorů vývoje rockového dění příštích několika následujících let.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky