Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Greenleaf - Revolution Rock (reedice)

GreenleafRevolution Rock (reedice)

Jirka D.29.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Album pro fanoušky kapely, kteří přišli o něco později a třeba jim uniklo to, co se dělo na úplném začátku. Tedy archiválie svým způsobem přínosná.

Když jsem se v roce 2014 poprvé setkal s muzikou švédské kapely Greenleaf, vůbec mě tehdy nezaujala a ani dost možná nedošla skutečnost, že je to už patnáctiletá kapela, která má za sebou poměrně plodnou minulost. Neuvědomoval jsem si to ani později, když jsem se zase s kapelou pozvolna loučil, protože její přechod na Napalm Records a důraz na žánrové stereotypy společně s jistým pocitem vyčerpání byl pro mě důvodem jít zase o dům dál. Veškerý náš společný průsečík se nakonec smrskl právě na onen rok 2014 a vydání alba Trails & Passes, které dodnes sem tam opráším na gramofonu a tvářím se, jak se mi líbí.

 

Proto mě svým způsobem překvapila informace, že existuje deska vyloženě skromného názvu Revolution Rock (z roku 2001) a že se jí hodlají chopit na americkém labelu Blues Funeral Recordings. A že aby toho nebylo málo, přidají k ní ještě úplně první, o rok starší EP Greenleaf, čímž zakulatí výročí vydání na 25 let, tracklist skladeb na 15 kusů a společně s novým masteringem vyzkouší současného posluchače, co on jakože na to.

 

Greenleaf band

 

Současný posluchač říká, že začít řadovou deskou a předchozí EP dát až na druhé místo byl dobrý nápad. Bylo to sice ještě období, než Greenleaf usídlili na Small Stone Records, u nichž vydali tři alba, ale už na Revolution Rock bylo znát, kde vyvěrá jejich živný pramen a že s tím svým nadšením umí docela slušně pracovat. Greenleaf jsou kapelou těžkých riffů a když zmíním stoner rockovou scénu a podobnost třeba s Fu Manchu, musím stejně tak dodat, že kořeny jdou ještě mnohem hlouběji, do 70. let a samozřejmě k sabatům. A nejen tam, protože v jejich počátcích je slyšet silný vliv psychedelického rocku (Status: Hallucionogenic, Phase II) a zapojení hammondek do jejich zvuku je sice silně naivní (Devil Women), ale současně docela rozkošné. Na desce je velmi jasně čitelné, jak ještě mladí muzikanti zkouší všechno možné, osahávají si wah-wah pedál a proplouvají napříč příbuznými žánry, které mají něco společného s psychedelií, heavy rockem, hard rockem a lehce posunutým stavem vědomí. Takoví prostě tehdejší hipíci.

 

Kromě žánrového rozkročení a vyloženě nadýchaných hammondek, což jsou oba atributy, které v čase vymizely, už na jejich první desce byl znát jejich řekl bych tradiční, později ztvrzený rukopis. Především kytarové postupy Tommiho Holappy jakožto iniciátora a tahouna Greenleaf jsou slyšet i pětadvacet let zpětně jako nosné, určující a pro něco, co bych nazval zvuk kapely, jako naprosto typické. I tehdy už kapela dokázala napsat jednoduchý a svižný song (Red Tab nebo Electric Ryder), který se pak stal těžištěm jejich tvorby … protože co si budem, fanoušci mají rádi nejvíc něco takového. Což je do určité míry škoda, protože Greenleaf ve svých počátcích dokazovali, že myšlenkově jsou otevřeni různým vlivům – zkuste instrumentálku The Shipbuilder – a svou produkci mohli pojmout i později víc zeširoka. Leč nestalo se.

 

Ve světle svým způsobem sympatické desky Revolution Rock je předcházející EP Greenleaf (původně 2000) vyloženou prvotinou a v tomto ohledu zaostává. Už jenom použití rodné řeči a skladby typu Kvinna Du Ger Mig Ingen Kärlek evidentně cílí na úplně jiné publikum, než před které se kapela dostala později. Tehdy ještě bez větších ambic Greenleaf hráli tak trochu to, co jim zrovna přišlo pod ruku a byť to samozřejmě není vyloženě špatně, nelze nevidět a neslyšet úplné počátky a jasnou nevyzrálost. A nelze to samozřejmě ani vyčítat, což je doufám zřejmé a buďme rádi za to, že se někdo rozhodl tyto úplné začátky oprášit a znovu pustit do světa. Z tohoto pohledu se aktuální reedice jeví jako veskrze záslužná a pro fanoušky kapely, kteří doposud neměli možnost nebo příležitost osahat si úplný prapočátek jejich snah, jako přínosná iniciativa. Budiž podobné aktivity pochváleny.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky