Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Předchozí album pařížských blackers Griffon, které nedokážu vyslovit ani napsat, bez toho, abych ho okopíroval, mě moc nebavilo a časem jsem i zapomněl, že jsem ho slyšel. Takovou vizitku zkrátka nechcete. Nicméně, vydávající LADLO, které začalo šetřit a posílá svá proma v mp3 formátu, se nedá odradit většinovou kritikou svých realizací a opět se připomnělo i s novinkou poetických filosofů De Republica. A verdikt? Kapela na sobě fest mákla. De Republica se poslouchá o poznání líp než Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς.

Po všech stranách dotaženější novinka vychází po čtyřech letech, což jak vidno je pravidelný rytmus, s jakým Griffon svá full-lenght alba vydává. Jak obal i název napovídá, nahrávka nám předkládá šestero budování či konců republik. Například úvodní L'homme du Tarn vypráví o osudu socialistického poslance Jeana Jaurèse, který byl zavražděn pro svůj postoj k napětí v Evropě před první světovou válkou. Následující The Ides of March jde ke kořenům budování demokracie a republiky spojenou s Juliem Caesarem. Text se věnuje jeho atentátu a konce republiky. Takto bychom mohli pokračovat až k závěrečné, titulní De Republica. V ní nemusíme příliš do minulosti. Text rozhořčeně poukazuje na přijetí ústavy ve Francii v roce 1958, která příliš zvýhodňovala prezidentskou moc na úkor demokracie. Tato autoritářská politika trvá doposud.

Jak vidno, Griffon jsou politickou kapelou. Nicméně nemyslím, že jsou aktivisty či anarchisty. Jejich sound mluví pro jejich básnickou podstatu. Skladbám nechybí hněv a gradace. Jsou vystavené pečlivým vkusem zkušených harcovníků. Při zabrouzdání k prvním nahrávkám s údivem zírám, kam se tato dříve nenápadná, šedivá kapela dokázala vyškrábat.

Už dříve Griffon vykazovali snahy do svého black metalu vetkat akustické nástroje a čisté zpěvy. Ne vždy se jim podařilo aranžérsky vše vyladit k plné spokojenosti náročnějšího posluchače. De Republica je po této stránce opravdu dotaženou nahrávkou. Zvukově dobře ošetřená produkce dovoluje tichým místům naplno vyznít, aniž by padala vygradovaná atmosféra. Rytmicky jsou skladby vskutku rafinované. Z akustických vyhrávek vykukuje mlaskavá basa spolu s vyklepávačkami, aby rychle uvolnila prostor technickému nářezu, který jde až někam k tech/deathovým hranicím. I v těchto momentech se nečekaně vkradou citlivé vyhrávky, které technickou surovost příjemně rozmělňují.

Nejslabší položkou desky se mi jeví zpěvy. Aby nepadla mýlka – do puntíku doladěné frázování, správně narašplený chraplák, kterému je skvěle rozumět či melodicky melancholické linky stojí za hřích. Vedle výpravné hudby jsou vokální linie bohužel šedivé. Nepřipadnou mi natolik atraktivní, abych k nim upíral svoji pozornost či se těšil na opakované poslechy. Z čehož vyplývá, že se jedná o otázku vkusu. Nahrávce věru krom atraktivnosti nelze vytknout zhola nic. Když mrknete na sestavu, není se čemu divit. Tyto borce nic nepřekvapí. Ví, co chtějí, jak toho docílit a evidentně i přesto na sobě stále pracují. Oproti předchozím nahrávkám je De Republica bezvýhradně vrcholová.