Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grimes - Miss Anthropocene

GrimesMiss Anthropocene

Lomikar6.1.2022
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Temně popové osahávání hranice mezi skutečnou a virtuální identitou. Zároveň hudební popis vnitřního chaosu, který z toho vyplývá.

Ale tak teda jako co to je toto? Jaktože na stránce, která v samotném svém titulu obsahuje pojem 'minority sound' popatřuji recenzi na popovou desku od světové uznávané hudební producentky, která má mimo jiného dítě (nebo co se jim to dle jména vlastně narodilo) s nejbohatším člověkem na světě? Proč se něčím takovým rozhodl zabývat někdo s potřebou psát do nezávislého hudebního zinu? Proč se vůbec zabývat někým, komu je dopřáváno již samo o sobě tolik pozornosti od těch největších očí světa? Je to jednoduché, milé děti. Stejně jako vždy předtím, tady jde o hudbu. Kontextu se ovšem nevyvarujeme.

 

Potřeba věnovat se takto zásadnímu popovému albu (z hlediska společenské sledovanosti) se ve mně objevila poté, co jsem narazil na píseň We Appreciate Power, která se mi líbila díky využití reznorovské kytary a chladnému elektronickému zvuku. Po následném krátkém zjišťování různých faktů a souvislostí o interpretce jsem narazil na zajímavou skutečnost. Zatímco recenzování obskurních žánrových počinů z různých končin metalových či ambientních spekter většinou pisatele trýzní nedostatkem jakýchkoli faktů a informací, které by mohl při svém vnímání desky zapracovat, v tomto případě je informacemi zahlcen. Ke všemu, co na ní je, se vyjádřili všichni. Vyjádřil se Guardian, vyjádřil se Vice, vyjádřil se Wave, vyjádřila se Mladá fronta, vyjádřil se Robert z Polomné i Ramana z Indie. A samozřejmě se vyjádřila sama hudebnice. Nikoli k celému albu, nýbrž ke každé písni na něm a každém samplu existuje nekonečný datový tok, který způsobuje především jedno: celá ta deska je stejně neuchopitelná a elusivní jako od jakéhokoli obskurního interpreta na okraji spektra. Tahle vyčerpávající ambivalence je právě lákavým hybatelem se na desku podívat blížeji, pokusít se rozkrýt všechna ta protichůdná data a zkusit zjistit, nakolik ji lze vlastně odpojit od toho humbuku kolem.

 

 

Myslím si, že častý povýšený přístup vůči popové muzice vychází z poněkud staromódního předpokladu, že ústřední hvězda je vlastně jen objekt, na který kravaťáci v hudebních studiích navěšují písničky, hadry, témata a další věci, které potřebují prodat. Samotný interpret pak je zřídkakdy vnímán jako kreativní rozpolcenec vytvářející díla z neklidu své duše, nýbrž spíše jako přiblbá panenka či panák, jejichž jediný zdánlivě bezprostřední kontakt s veřejností probíhá skrze sehrané talk-show, kde mají všichni osmisetstránkový manuál, o čem se smí a nesmí mluvit, aby se nezjistilo, že krasavec neumí napočítat do jedný. Grimes do tohoto obrazu nezapadá. Je to ukázkové dítě období transhumanity, kdy přenášíme naše vědomí do online světa dle pravidel volených platforem. Představu naší fyzické existence představují námi volení avataři, rychlost datových toků umožňuje být v jednom okamžiku v kontaktu prakticky s kýmkoli a jakkoli, přičemž při tomto masovém každodenním jamboree se snažíme neúspěšně najít univerzální jazyk, během čehož ale bojujeme o zachování či redefinici naší identity. Vzniklý konflikt pak stojí na tom, že prostor, který nám umožňuje být kýmkoli, nám tím samým říká, že nejsme nikým. Miss Anthopocene je jeden z takovýchto avatarů. Strašně se snaží být něčím, mít nějakou svoji identitu, svůj raison d'être. Je však poskládaná z tolika nesouvisejících prvků, že jedinou její šancí na vybudování nějaké integrity je, pokud by ony prvky vytvořily nezávisle onu integritu samy, prakticky bez zásahu ze strany autorky. Neříkám, že se to povedlo, ale myslím si, že k tomu bylo blízko.

 

Album Miss Anthropocene bylo ohlášeno již v roce 2017 jakožto (samozřejmě) koncepční s tématem (samozřejmě) klimatické změny a tím, jak budeme jako lidstvo vytrestáni jejími bohyněmi atd atd. Znáte to, každý tři minuty jiný nápad a twitter po desátý nezavírá. Ono dělat tři roky DIY koncepční album už tak trochu cosi napovídá, nicméně výsledek je cokoli, jen to nepřipomíná cokoli s konceptem. Což není špatná skutečnost, natožpak překvapivá. Faktem však budiž, že se jedná o temnou desku a navzdory jejímu hudebnímu rozsahu velmi introspektivní. Přesto však obsahuje obrovskou škálu různých přístupů, přičemž nejsilnější jsou jednoznačně ty, ve kterých se projeví autorčin tvůrčí hédonismus a neschopnost se zkrotit.

 

Když v úvodních písních So Heavy I Fell Through the Earth a Darkseid na nás tlačí těžké basové samply ve středním tempu a z obecné atmosféry spánkové paralýzy nás vytrhává zvuk vzdálených vysokých tónů či hysterický thaiwanský rap, jsme v úplně jiné krajině, než když si užíváme rozdivočený jungle s bollywoodskými vsuvkami v tracku 4ÆM. Ten mimochodem značí bezpečně vrchol celé desky, protože se v ní perfektně snoubí talent hudebnice zkombinovat několik hudebních vlivů do energické a pekelně návykové jízdy, skrze kterou lze ideálně vysledovat její talent lepit pološílené hudební koláže skrze postupné přidávání a odendavání zvukových stop.

 

 

 

Naopak hůře dopadají výsledky snah o žánrově čistější písně. Delete Forever je třeba prakticky folkový experiment, kde je nám jedinkrát z celého alba obnažen čistý vokál Grimes, kterému dělá pozadí prostá hra na banjo. Jakkoli pak má být o ztrátě přátel v důsledku drogového řádění, působí v kontextu alba skoro jako parodie na živou muziku. Lépe nedopadla ani příšerná zavíračka v podobě písně IDORU, která jakoby měla připomenout, jak nevkusně může také znít popová vypalovačka. Pro jistotu ješte trvá přes sedm minut a člověk během ní skoro zapomene, jak nás předtím Grimes vědomě nechávala zažít pocit pomalého umírání v písni New Gods či perfektně propojila post-punkovou rytmiku s popovou chytlavostí v My Name is Dark.

 

Celé album Miss Anthropocene (mimochodem ta vtipná dvouvýznamnost názvu mi nedošla, dokud jsem se o ní nedočetl, hloupý já) považuji pak za koncepční ve své bezkoncepčnosti. Málokdy máme totiž k dispozici natolik velkého a společensky významného autora, který stojí za prakticky všemi elementy své tvorby, ať se již jedná o hudbu, vizuál či sebepropagaci. Zároveň se bavíme o autorce, která se snaží působit skrze co nejvíce komunikačních kanálů, oslovuje dospívající a zároveň se pohybuje v těch nejvyšších hrách. Interpretka, která stále více hledá odpovědi na další směřování existence v transhumanitě, protože jí logicky začíná docházet, že vlivů působících na její mysl je již příliš na to, aby byla schopna najít nějakou konstantu a z ní vnitřní klid. Miss Anthropocene je tedy skutečně koncepčním albem o chaosu, ambivalenci a neuchopitelnosti současné lidské společnosti a její roli v ní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky