Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dovolte mi pustit vám do uší těžkotonážní industriální metal, který není industriální ve smyslu stylu napojeném na písty uvnitř uhelné elektrárny. Toto je druh špinavé práce, která se odehrává u lopaty v dole, kde se čelo utírá ohmataným kapesníkem a požírá se syrové maso z ešusu. A umaštěná ruka klouže, zatímco kytary rubou, bicí a basa strojově drhnou až litá kamení a pění se zubní pasta odkopnutá do kouta malosti člověka.

Frantíci Grorr se poprvé v mých uších projevili jako velice originální smečka s albem Anthill, bajkou o válkách hmyzu bez lucerniček, která rozhodně není určena pro prcky menší než jeden metr.

Slovo Grorr připomíná posmrtné zachroptění a kapela nezní často o moc jinak. S novou deskou rozjíždí nový koncepční příběh, založený na básni od W.H.Audena z roku 1939. Toto satirické dílko o lidech, kteří postrádají jména a jsou pouze očíslováni (ano, jako v koncentračním táboře) a všechno vedou vládní organizace s neomezenou mocí, je dílo ošemetné a zhudebnit jej, to už chce kumšt. Grorr mají rádi výzvy a když už si nevymyslí vlastní příběh, sáhnou po něčem, co jim jde dobře k tělu.

Abyste pochopili – Grorr tvoří djentem odkojenou technickou odnož metalu, povětšinou ve svém spodku odrubanou nálož sekaných, doblba se opakujících riffů, podpořených kopáky a drnčivou basou. Kapela disponuje ojedinělým hlasem Bertranda, který má naprosto výborný rejstřík od growlu přes obstojný ostrý řev až po čisté vokály, které jsou jeho nejsilnější stránkou (o tomto hlasu by mohla snít kdejaká hard-rockovka, případně grungeová flanelka). Grorr neznají sóla, což je docela škoda, postrádají i jakékoli melodické kytarové výjezdy, jakékoli nosné melodické linky v kytarové elektrice či cokoli tomu podobné.

Prostě protože je to s nimi – stejně jako s jejich koncepty – trochu jinak. A to „jinak koncepčně“ je mi na nich nejvíce sympatické.

Kapela si užívá vlastní invenci, kterou je opět – stejně jako na Anthill – exotičnost celkového vyznění. Tou největší devízou jsou totiž použité aranže, které netvoří zdaleka jen onen balast okolo rubající rytmiky (opravdu povětšinou tech-deathové, takže hlína a drť létají do všech stran), ale často přebírají vedle vypravěče (Bertrand) hlavní úlohu. Stejně jako minule, i zde zní sitár (drnkací loutna, hojně používaná v severní Indii), indiánské a africké perkuse. Nejsem si zcela jistý, zda zde zazní i hurdy-gurdy (niněra – vlastně takový středověký syntenzátor) a japonská flétna (Anthill byl hodně postavený na exotických nástrojích, z nichž novinka nevyužívá celý tento rejstřík). Zato tu na začátku desky řinči důlní kladivo.

Unknown Citizen má několik kapitol, z jejichž názvů jde víceméně hodně vyčíst (základní rozdělení Bojovník, Dělník a Snílek). Podle toho, o čem děj vypráví, se orientuje i stavba skladeb. Dělnické jsou strojově drtivé „Meshuggah mlátičky“ v přesném rytmu basa-šlapák-kytara s občasným vydrnkáváním letmých motivů okolo, kapitola Bojovníka – zasazená na začátek alba – má až epický nádech. Snílek je skutečně lehce zasněná podoba Grorr, ačkoli spodek stále poskakuje v sekavých riffech, skladby nejvíce rockují a je cítit finále alba.

Celkový dojem z desky je zvláštní. Nervní hudba Grorr se nemění. Stejně jako na Anthill, i zde je slyšet obrovská snaha znít exoticky a nanejvýš originálně, což se daří na 100 %. Co se nedaří, je vyrubat z toho všeho nosné a zapamatovatelné linky, není tu prakticky – přestože potenciál zpěváka je až neuvěřitelný – žádný větší refrén, který by skladby odlišil a pozvedl o level výš. Znatelně chybí odvaha vymyslet chytlavé kytarové vyhrávky, vše se až zbytečně přenechává exotickým nástrojům nebo klávesám (ano, i ty tu jsou).

Chválím – stejně jako u desky minulé – úžasně odvedenou práci na obalu. Zřejmé ovlivnění Grorr asijským stylem anime, včetně vlastního loga, je to nejlepší, co jsem za poslední dobu viděl.