Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro tuhle partu mám slabost, měl jsem ji vždycky a jejich starší desky jsem si s velkou chutí pouštěl stejně tak za dob svého nerozvážného mládí, jako si je pouštím i dnes. Kdo by neznal veselého netopýra Proud Like A God nebo zvětšeninu mravence (nebo čeho) Don’t Give My Names?! Alba plná nadšení, pozitivní energie, radosti a dobrých nápadů, která se poslouchají skoro sama. Snad už ani nespočítám ty roky, které vedle mne Guano Apes a jejich hudba kráčí, ale je to dlouho. Jejich rozpad v roce 2006 jsem přijal jako každý konec kapely, která se mi libí a od které bych snesl ještě další novou muziku. Na druhou stranu za sebou uskupení kolem charismatické zpěvačky Sandry Nasic zanechalo víc než uspokojivé dědictví a tak jsem zatnul zuby a život šel dál. Ohlášený réunion v roce 2009 byl pro mě překvapením stejně jako pro většinu jiných a první domněnky samozřejmě směřovaly pouze k nějakému tour, vydělání trochy těch peněz a opětovnému, tichému odchodu. Leč člověk míní a Guano Apes mění, na začátku letošního roku zaznamenal jsem informace o blížící se studiové nahrávce a moje pozornost se začala pozvolna směřovat západním směrem, k německým teď už přátelům.

Album vyšlo začátkem dubna a nabízí deset skladeb, v případě rozšířené edice ještě dvě navíc. První můj problém a následná výtka míří k obalu desky, který se mi prostě nelíbí. V diskografii kapely by se určitě našly lepší náměty, tohle mi přijde nevkusné. Ale budiž, i nepěknou grafiku mnohdy zachraňuje kvalitní obsah a mám pak někdy upřímnou snahu, některá neřádstva odpouštět. Bohužel, tentokrát budu s výčtem problémů pokračovat, protože po vícenásobném poslechu nahrávky nemůžu jinak. Když bych se na Bel Air podíval ze širšího pohledu, napadá mě pojem „letní hitovka“. Celé album je namícháno a uděláno jako příslib letních dnů, pálivého slunce, festivalů a bezstarostného veselí a to včetně volby data vydání a celkového soundu nahrávky – jediný atribut desky, se kterým bych mohl být spokojen, kdybych po něčem podobném toužil. Tomu samozřejmě odpovídají i patřičné davové hitovky, které jsou představovány především druhou Oh what a night, předchozí Sunday lover a snad částečně i When the ships arrive, o jejichž účelu nelze pochybovat, ale proč ne. Ve zbytku alba nenacházím ničehož nic zajímavého, občasná snadno vstřebatelná rádiovka časem přebolí a pokud ve mně náhodou nějaká skladba vzbudí jakýsi zájem, je to z úplně jiného důvodu. Přežít takovou She’s a killer nebo Tiger dá docela zabrat, ale našlo by se vícero podobných. Jestli máte rádi Guano Apes a jejich výbornou směsici crossoveru, alternativního rocku tvrdšího ražení, či jak to nazvat, nechte si podobné choutky velmi rychle zajít. Naprosto nevýrazné nástroje, hra bez nápadu, zpěv bez náboje a nadšení, průměrné kompozice, které najdete u každé druhé kapely. Po počátečním snažení v první třetině alba dochází k naprostému vyhoření, skladby působí buď všedně, bez života, šedě a průměrně a nebo v nich je cítit taková křeč, že mám problém vydržet poslouchat (All I wanna do).

Sám sebe se ptám, co jsem vlastně od novinky Guano Apes čekal a když o tom tak přemýšlím, vlastně ani nevím. Hledat v jejich tvorbě po tolika letech mladický elán a dřívější nespoutanou energii je trochu mimo. Roky běží jim stejně tak jako mně a podobné sentimentální návraty nebývají tou pravou cestou, která by měla udávat budoucí vývoj. Asi jsem ve skrytu duše čekal jakýsi nadhled zkušené kapely, která se dokáže povznést nad své předchozí dílo a překvapí vyzrálým přístupem k vlastní tvorbě. Výsledek je bohužel zcela opačný, protože z novinkového alba místo nadhledu cítím spíš jednoduchost a jakousi křeč a nutnost cosi nahrát. Pár koncertních hitovek bude jisto jistě na letních festivalech rozhoupávat davy, ale to by se podařilo i bez nich, protože dřívější potenciál táhne i po letech.

Guano Apes jsou pro mě letošním největším zklamáním a jejich nová tvorba mi přijde jako zbytečný rockový kolovrátek, který v mých očích poznamenává mladické vzpomínky nehezkým šrámem vypočítavé zbytečnosti.