Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K poslechu kanadských Gutvoid mě přivedl příspěvek kolegy Victimera v dubnových ozvěnách. Jeho popis ve mně zasel semínko zvědavosti. Následné ponory do diskografie torontské kapely představily zajímavě pojatý death metal, který se nebojí různých přesahů a zároveň přitom zůstat příjemně dřevní. S recenzí jsem byl na vážkách. Nahrávce jsem střídavě propadal a vzdaloval. Až se mi vše ukázalo v jasnějších barvách…

Gutvoid na scéně působí pár let s několika nahrávkami na kontě. Dvě dlouhohrající, k tomu dvě EPs, split-album a pár singlů. Od syrových počátků se postupně Gutvoid dostávají do světa rozložitých kompozic a bravurní instrumentace, kde se nic nepřehání ani nepředvádí.

Snažil jsem se zjistit si i něco z textů. Zaujal koncept, který popisuje člověka, vědce, či učence, který vysloví slova, jež mu z těla vypustí duši. V dalších textech nalezneme neméně zajímavé náměty, jako pracující lidi v dalekém kosmu, duchařiny atd. Vzhledem k tomu, že se jedná o death metalovou kapelu, jsou texty patřičně temné.

Gutvoid umně přechází mezi brutalitou, jímavými melodiemi, vzdušnou atmosférou i těžkotonážní hrubostí. Mezi inspiracemi jsem si přečetl cosi o Gorguts, Bolt Thrower či Immolation nebo Demilich. Možná. Řekl bych, že styl Gutvoid je od všeho něco a nic zároveň. Kapela zůstává ryze v OSDM, tedy old schoolově znějícím death metalem, které je podobný kabátek poněkud těsný. Zaznamenávám ve víru Liminal Shrines náznaky progu, nervní psychedelie či djentu. Tyto náznaky jsou sevřeny v jeden odstín. Progové, psychedelické, djentové ozvěny jsou haleny jednotícím hávem, kterým, jak jsem psal výše, je old schoolový death metal se skvěle padnoucím hlubším a hrubým growlem. Brendan Dean, který zároveň drtí kytarové struny, má jasnou představu, jak má tvorba Gutvoid znít.

V Liminal Shrines je mnoho otevřených otázek bez odpovědí, je zde hodně nezavřených vrátek, kam se vydat, kudy se skladba vydala, nevrátila nebo naopak vrací opakovaně, že je úlevné vnímat onen jednotící styl, díky němuž se album nerozbíhá na všechny strany.

Přemýšlel jsem, co je na albu největším lákadlem, díky kterému je poslech takovou radostí. Můžou to být výsostné sólové hrátky, silná a drtící rytmická sekce nebo výborný growl… Všechny jsou však součástí jedinečného rukopisu. Lahůdkou mi připadne zvláštní lehkost, se kterou kapela rafinovaně ukrývá chytré mezihry do nitra bouřlivého soukolí. Zvuk je touhle lehkostí načichlý po okraj. Všechno je posluchačsky atraktivní, ne však tolik, aby death metalová robustnost cosi ztratila ze své podstaty.

Zhruba padesáti minutové album je rozděleno do pěti delších kompozic a jedné kratší. Ve skladbách se nechávají střídat různorodé party. Většinou je Liminal Shrines tvrdou záležitostí, občas vzletnou, jinde vybuchuje ve frenetickém aplausu. Občas zní všechno dohromady, avšak výsledkem není kočkopsí dortík, ale moment, kdy si člověk uvědomí, jak je skvělé poslouchat hudbu v jakémkoliv stylovém rozhraní. Pevně věřím, že v ochromující mase vydávaných nahrávek budu mít v paměti Gutvoid co nejdéle. Vezmu-li v potaz ohromný rozdíl mezi oběma dlouhohrajícími nahrávkami, je budoucnost velkým příslibem…