Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hacride - Back to Where You

HacrideBack to Where You've Never Been

Jirka D.7.6.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Návrat na scénu ve velkém stylu a s vysokými ambicemi. Barevná a dotažená nahrávka, s vyváženým poměrem tvrdosti, přístupnosti, hráčských i kompozičních kvalit.

Hacride se po předchozí desce odmlčeli na dlouhé čtyři roky, což pro kapelu na strmém vzestupu a přirovnávanou ke krajanům Gojira nebylo nijak snadné, ale okolnosti jednoduše nepřály. Píše se rok 2013 a Hacride se představují s novým vokalistou, bubeníkem, s novou deskou, změnou vydavatele a přirovnával bych spíš k Textures v období Silhouettes.

 

Mix extrémního metalu s radio-friendly pasážemi, které na aktuální nahrávce dostaly výrazně víc prostoru, kráčí přesně na hraně mezi tvrdostí a přístupností a je docela pravděpodobné, že tímto střihem si deska získá rovným dílem posluchače z obou táborů. Melodických popěvků není tolik, aby tvrďáci nepolkli slinu s příchutí levné limonády a posluchači subtilnější tělesné stavby trochu toho nátlaku taky zvládnou. Ambice „Back to where you‘ve never been“ sahají skutečně vysoko.

 

Pevným základem je samozřejmě instrumentální přehlídka - složité riffování, hmatníky ohoblované až na dřevo a prsty do krve, přílivová vlna bicích, i místy se objevující konkrétní obrysy basových linek. U těchhle výkonů nemá cenu spekulovat, na místě je pouze zvědavost, jak přesvědčivě budou fungovat na odřených prknech klubových pódií, protože na albu zní nadmíru úchvatně. A pak nastupuje to hlavní a tím je kompoziční zajímavost, která staví jak jinak než na černobílém kontrastu mezi poetikou Rozmarného léta a psychonátlakem Mechanického pomeranče, s tisícem šedých odstínů mezi tím. Navazování jednotlivých pasáží je provedeno citlivě, konstrukce skladeb je čistá a funkční, přesto složitá a promyšlená. Hacride se neomezují na tisíckrát ohranou stavbu sloky a refrénu, tuhle konstrukci pouze využívají jako základ, na který vrství další rytmické a melodické polohy a zvraty, čímž dosahují nesmírně zajímavého a barvitého výsledku. Klidně použiju slovo „progresivní“, jakkoliv jeho obsah odletěl už dávno na míle od skutečnosti.

 

A pak je tu vokalista Luis Roux, jehož projev vás sfoukne jak svíčku na narozeninovém dortu. Zvědavost ohledně schopnosti dosáhnout stejného výsledku i naživo je opět na místě, ale kde dneska není?! Celkem paradoxní se může zdát skutečnost, že vokálu na desce není mnoho a že značná část skladeb se odehrává v čistě instrumentální rovině, o to víc ale vyniknou zpívané pasáže, které se pohybují od corového uragánu po civilní projev slušných kvalit. Luis je tahoun, jak má být.

 

S přibývajícími poslechy ve mně stále víc rezonuje pocit, že nějak takhle má znít dnešní metalové album. 40 minut střídavého nátlaku, melodiky, rychlých prostřihů i delších oddechových částí, instrumentálně i kompozičně bravurní, barevné a s vynikající atmosférou. Případné řeči o zlidovění produkce mě nechávají zcela v klidu, protože i přes nepopiratelnou přístupnost si deska zachovává vysoký standard kvality, k němuž se může dlouhý zástup podobných kapel dívat pouze s respektem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 7.6.13 9:47odpovědět

Přes veškeré kvality nové desky si nemohu pomoci ale předešlá díla mě bavila podstatně víc a to především pro mě nedostižný Lazarus. Parta se hnula podstatně jinam a mě osobně to přestalo bavit.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky