Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Člověk by až řekl, že tvorba takových smeček jako Haemoth patří do starých bájí a pověstí. Staromilsky znějící obskurní black metal jako vystřižený z učebnice francouzské totálně podzemní scény dokáže zaujmout, předpokládám, zejména pár podobně vyšinutých jedinců, než by oblažil nadšená hrdla milovníků vstřícněji znějících dnešních blackových kapel. Kariéra Haemoth sahá do roku devětadevadesátýho. Série jejich demosnímků má takřka legendární status. Dlouhohrající debut Satanik Terrorism už tolik ne, ale jeho následovník Vice, Suffering and Destruction už zase jo. Na třetí zásek si příznivci Haemoth museli počkat pár let. Album In Nomine Odium vyšlo pod značkou Debemur Morti a vše vypadalo, že se kapela hrabe z podzemí… A ono nic. Patnáct let ticha. Proto padla domněnka, že Haemoth už patří do starých bájí. Oba pánové – Haemoth i Syht věnovali svůj čas Inritvm, Haemoth Spektr, a oba kupodivu sbírali materiál na nový počin.

Black Dust kapela vydává pod Agonia Records, což je spojení vskutku zajímavé. V katalogu polského vydavatele má Haemoth zajisté zaručenou dobrou propagaci, což by v dřívějších časech starý démon Haemoth odmítl. Časy se mění, obrušují se hrany. Ne tak hudba Haemoth, která se příliš nezměnila.

Z hudební nadílky čiší hniloba, pavučiny, ale také přítomnost podivné elektroniky či drone. Produkčně je Black Dust ošetřeno přesně tak, jak se dalo čekat. Špinavě, nepříjemně. Což dobře koresponduje s tvorbou. Ta je dokonale odtažitá, zlá. V podstatě navazuje na In Nomine, jako by žádná časová prodleva nebyla.

Při poslechu úvodní Ashen Remains jsem si vzpomněl nejen na zmíněné album Haemoth, ale také na Spektr. Skladba se převaluje, sápe se po krku, je znát, že se jí chce zrychlit, což často udělá, vzápětí se vrací do bažin, mixů tremol, elektroniky, ambientu. Blood Atonement obsahuje už přesně to, co od Haemoth chceme. Zrůdnou sypanicí bez kompromisů. Do propasti se vrací až částečně D = IX. Human Defects, ta se ponoří do dark ambientu, do opravdu nepřátelské atmosféry a pro mě znamená první vrchol nahrávky. Prolíná se do úvodu Dead Frequency, která se záhy proměňuje v hadovitý cákanec.

Ačkoliv je Haemoth ortodoxní blackovou smečkou, Black Dust obsahuje mnoho neortodoxních prvků. Jednak dark ambientní vložky s elektronickými vstupy, (ne)příjemné noise narušování (Fragments of the Sign je výborným příkladem). To z tvorby Haemoth činí nevšední prožitek pro každého obdivovatele podobných špinavostí. Mám lehce problém s obalem. Respektive, libí se mi jeho motiv, je příjemně klišoidní, ale graficky je ne nepodobný některým obálkám BAN, Aosoth atd. To si kapela i label mohli odpustit. Přes to všechno jsem ve své podstatě z Black Dust velmi spokojený. Takový blackový mazec jsem už dlouho potřeboval.