Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hail Spirit Noir loni oslavili své první kulaté narozeniny a rozhodli se, že si po vydání poslední desky Eden in Reverse tohle svoje jubileum oslaví ještě jednou a pořádně - formou nové edice. Blackoví vizionáři, psychedeličtí krotitelé temnoty, o Hail Spirit Noir můžeme mluvit zhruba nějak takto. Kapela, která nestojí na místě, pořád hledá, někam směřuje a snaží se po svém zachytit hudební polohy, které se dříve zdráhala jen navštívit. Posun od Mayhem in Blue k Eden in Reverse je evidentní, chválený i kritizovaný, ale takový už je úděl kapel, které nemíní stát jen v bodě A. Nové album, které oficiálně vyjde 10. září se jmenuje Mannequins a je dalším krokem do míst, kde Hail Spirit Noir ještě nebyli. Povězme si to nejdůležitější - je to elektronické album. Žádné kytary, žádný metal, ani jeho progres, na tohle můžete v klidu zapomenout. Mannequins je plné syntezátorů, osmdesátek a béčkových horror stories. Je to fantasktní diskotéka, kde si ke skvělému účesu dopomůžete pouze lakem značky Lybar, skvěle si zatančíte a jistě budete svědky paranormálního zážitku. Buď si vzadu na hřbitově oddeklují bejváky zombíci, nebo se nad parketem zvedne střecha a z létajícího talíře, který se ocitne nad vašimi hlavami, začnou probodávat doposud sladké noční aroma laserové paprsky znamenající smrt.

Jak vážně máme brát tento hudební přerod kapely, to je ve hvězdách. Nebo spíš doufám, že právě tam ne. Sama kapela to komentuje slovy: "tento nový zvuk by neměl být považován za trvalou změnu našeho stylu. Je to zvláštní způsob oslavy našeho desátého roku existence; je to něco, co jsme vždy chtěli nahrát. Jakkoli to může znít, věříme, že to stále odráží ducha a podstatu kapely". Mannequins je soundtrack k sci-fi příběhu, za kterým stojí Theoharis. O hudbu se postarali pánové Haris a Sakis a o vokály (není jich moc) zase Cons Marg. Výrazově jsou Hail Spirit Noir z ničeho nic blízko takovým interpretům jako jsou Dance With The Dead nebo Perturbator. Tak nechme tyhle neposedné hudební badatele v klidu slavit, zaslouží si to.

Když tohle album přistálo v redakci, ozvalo se upozornění - bacha, je to elektronika, jako poslední Ulver. Tak jsem po tom sáhl, mám poslední Ulver rád. Dál bych ale tohle srovnání nechal ležet ladem, není moc přesné. Jen přibližné, abychom věděli, že i Hail Spirit Noir dali vale ostrým ostrým hranám a riffům kytarové muziky. V tuto chvíli je to pryč, jsme na diskotéce. Tam, kde to měli metalisti kdysi nejdál a pak z nich najednou z jednoho po druhém lezlo, že jim to vlastně zas tolik nevadí. Hail Spirit Noir jsou taky takoví. Na něčem vyrostli, nějak se formovali a jsou schopní to všechno rekapitulovat. Máme tu rázem popově klávesové album, ve většině času instrumentální a poletující ve vesmíru, ale jeho místo je i na Zemi, protože veškeré to spojení dívka - ufon - zombík - diska tam prostě je a být má. Ostatně ty klávesy... Přesně takto to psal u alba Eden in Reverse kolega Sorgh: "neustále žasnu nad tím, jak HSN pracují s klávesovými rejstříky. Díky nim jsou tím čím jsou a elektronická sekce rozhodně patří k nejvýraznějším poznávacím znamením kapely. Musíte je přijmout takové jaké jsou, tedy teatrální, pohádkové, někdy až lacině kýčovité".

A to byl v tomto ohledu pouhý předvoj. Na Mannequins jsou ty klávesy mnohem lacinější a kýčovitější. První seznámení s albem bylo jako špatná kocovina. Nic proti elektronice, proti synth popu už vůbec ne, mám ho rád, ale tohle bylo jako pěst na oko. Příliš velká změna, abych mohl začít brzy chápat, tak jsem jenom pochyboval. Dvakrát, třikrát jsem Mannequins protočil a říkal jsem si: tohle není deska pro mě. Asi jenom okrajově, ve smyslu té změny, ale jinak jsme a ve své elektro minulosti i byli každý na jiné lodi. Až pak, když jsem to odmítal jen tak vzdát, jsem začal šifrovat jak poslání alba, tak elektroniku, kterou oplývá. Je jiná, než mám rád, ale nakonec jsme k sobě našli aspoň kousek stejné cesty. Hail Spirit Noir umí vstoupit do těchto vod, potěší hezkou a chytlavou melodií, ale taky propadnou do až stupidní diskotékové mezihry. Má tam ale také své místo, je to béčkový horor přece, tak i béčková hudba. Je to záměr, místy holt povrchní a protivný, ale patří tam! Mannequins je vyrovnaná kolekce vedená povětšinou v instrumentálním módu, evokující atmosféru starých sci-fi filmů a pop kulturu 80.let. Je to upřímná snaha o zkomponování soundtracku, jehož existence má tvar a hlavně smysl. Jde tomu podlehnout, tomu věřím. I mé původní rozpaky se z větší části vypařily. Ale mít pocit opravdu něčeho speciálního, něčeho, co vás odzbrojí? To vážně neumím, od toho jsem pořád daleko. Ta hravost je nakažlivá a někde koutkem duše cuká i můj koutek v puse, ale asi to bude tím, že jsem z toho pořád trochu vedle. A co vy? Že jste ještě neměli tu čest? Až to přijde, tak se rozhodně není čeho bát, prostě to zkuste a sami uvidíte. Hail Spirit Noir jako kolovrátkoví rozdmýchávači mystiky pěkně tělo na tělo v popovém soukolí. No nezní to divně? Odvahou a splněnými výzvami tahle kapela rozhodně nešetří.