Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sousloví Halcyon Way nepatří mezi ta nejpoužívanější, ale podle bleskového průzkumu, který jsem provedl s použitím veřejně dostupných zdrojů, jde o poměrně etablovanou prog metalovou značku. Jak jistě tušíte, procesu postupného usazování kapely v žánrovém popředí jsem až dosud svědkem nebyl, což jen potvrzuje, jak jsou hudební lány širé a můj kombajn pomalý. Až při letošní sklizni se mi pod žací lištu dostalo stéblo nejčerstvější - album Bloody But Unbowed, které mi zatlouklo hřeby do hlavy hned svým obalem, než mi došlo, kde jsem ho už viděl. Ale popořadě.

Počátky Halcyon Way sahají do roku 2001, kdy se v americké Atlantě zhruba v době řádění Patrika Štefana v dresu tamějších Thrashers uskutečnila první zkouška budoucí metalové naděje. Její vlak se naplno rozjel až v roce 2008 vydáním debutu A Manifesto for Domination, ale od té doby je k nezastavení a pořád zrychluje. Dnes jsou Halcyon Way kapelou se silnou podporou v zádech (Agonia Records), čtyřmi alby na kontě a jménem, které budí respekt a otevírá dveře k různým zajímavým kooperacím.

Hudba Halcyon Way má dvě základní roviny. Tou první jsou tvrdé kytarové riffy s thrash metalovou náturou a agresivními sklony, tou druhou jsou melodické refrény a sborové vlny plné pozitiv. Nabízí se kašovité konstatování, že si zde každý najde to své, ale menší problém je v tom, že se obě roviny příliš neslučují. Model střídání naštvaných grimas se záběry zachráněných štěnat na konci zpráv je docela osvědčenou metodou, jak uvolnit průchod různým emocím na ploše hrstky minut, ale někdy to zkrátka drhne. Mám pocit, jakoby se Halcyon Way nemohli rozhodnout, jestli budou tvrdí a temní jako Nevermore, nebo melodičtí a usměvaví jako ...ehm… třeba Helloween. Dovolím si říct, že ta přívětivější tvář kapele sluší víc, neboť talent pro chytlavé motivy a refrény mají mnohem rozvinutější než schopnost napsat kulervoucí riff. Skladby se mnohdy rozjíždějí nevyrázným hoblováním a záchrana přichází až s pozdější zápletkou.

Samostatnou otázkou je, jak by si album vedlo bez vydatné pomoci sboristů The Nailhead Choir - originální skupinky známých zpěváků jako jsou Todd La Torre, Matt Barlow, Troy Norr a dalších. S prominutím sestava jako prase na albu vypomáhá s refrény a vede si úžasně. Naproti tomu sólový zpěv frontmana Stevea Brauna mi zas tak sympatický není. To stejné platí pro ono prolínání nálad, které mi připadá malinko křečovité, což ještě prohlubuje příležitostný murmur, jenž se tam nehodí už vůbec, a tak s tím poslechem často bojuji podobně, jako se na horské dráze střídá euforie s nevolností. Až je mi skoro líto, že se v tolika bodech s Halcyon Way rozcházím. Připomíná mi to situaci v Queensrÿche po nástupu Todda La Torreho - ta alba mám svým způsobem rád, ale některé věci (nazval bych to tlačení na pilu) mi nedovolují si poslech naplno vychutnat.

K albu se vracet asi moc nebudu, ale jedním dechem musím dodat, že skladby jako Slaves to Silicon, Cast Another Stone, Ten Thousand Ways nebo Desolate mi v hlavě i přes některé maličkosti zůstanou hodně dlouho a dobrovolně je vyhánět nebudu. A ten obal? Nemůžu si pomoct, ale vidím tam Demonic..