Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Halcyon Way - Bloody But Unbowed

Halcyon WayBloody But Unbowed

Sarapis14.9.2018
Zdroj: mp3 (promo od Agonia Records)
Posloucháno na: PC // mp3 player Philips + Koss the Plug, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Halcyon Way přešlapují mezi temnotou a světlem s nejasným cílem. Jejich melodické cítění ale za zkoušku stojí.

Sousloví Halcyon Way nepatří mezi ta nejpoužívanější, ale podle bleskového průzkumu, který jsem provedl s použitím veřejně dostupných zdrojů, jde o poměrně etablovanou prog metalovou značku. Jak jistě tušíte, procesu postupného usazování kapely v žánrovém popředí jsem až dosud svědkem nebyl, což jen potvrzuje, jak jsou hudební lány širé a můj kombajn pomalý. Až při letošní sklizni se mi pod žací lištu dostalo stéblo nejčerstvější - album Bloody But Unbowed, které mi zatlouklo hřeby do hlavy hned svým obalem, než mi došlo, kde jsem ho už viděl. Ale popořadě.

 

Počátky Halcyon Way sahají do roku 2001, kdy se v americké Atlantě zhruba v době řádění Patrika Štefana v dresu tamějších Thrashers uskutečnila první zkouška budoucí metalové naděje. Její vlak se naplno rozjel až v roce 2008 vydáním debutu A Manifesto for Domination, ale od té doby je k nezastavení a pořád zrychluje. Dnes jsou Halcyon Way kapelou se silnou podporou v zádech (Agonia Records), čtyřmi alby na kontě a jménem, které budí respekt a otevírá dveře k různým zajímavým kooperacím.

 

 

Hudba Halcyon Way má dvě základní roviny. Tou první jsou tvrdé kytarové riffy s thrash metalovou náturou a agresivními sklony, tou druhou jsou melodické refrény a sborové vlny plné pozitiv. Nabízí se kašovité konstatování, že si zde každý najde to své, ale menší problém je v tom, že se obě roviny příliš neslučují. Model střídání naštvaných grimas se záběry zachráněných štěnat na konci zpráv je docela osvědčenou metodou, jak uvolnit průchod různým emocím na ploše hrstky minut, ale někdy to zkrátka drhne. Mám pocit, jakoby se Halcyon Way nemohli rozhodnout, jestli budou tvrdí a temní jako Nevermore, nebo melodičtí a usměvaví jako ...ehm… třeba Helloween. Dovolím si říct, že ta přívětivější tvář kapele sluší víc, neboť talent pro chytlavé motivy a refrény mají mnohem rozvinutější než schopnost napsat kulervoucí riff. Skladby se mnohdy rozjíždějí nevyrázným hoblováním a záchrana přichází až s pozdější zápletkou.

 

Samostatnou otázkou je, jak by si album vedlo bez vydatné pomoci sboristů The Nailhead Choir - originální skupinky známých zpěváků jako jsou Todd La Torre, Matt Barlow, Troy Norr a dalších. S prominutím sestava jako prase na albu vypomáhá s refrény a vede si úžasně. Naproti tomu sólový zpěv frontmana Stevea Brauna mi zas tak sympatický není. To stejné platí pro ono prolínání nálad, které mi připadá malinko křečovité, což ještě prohlubuje příležitostný murmur, jenž se tam nehodí už vůbec, a tak s tím poslechem často bojuji podobně, jako se na horské dráze střídá euforie s nevolností. Až je mi skoro líto, že se v tolika bodech s Halcyon Way rozcházím. Připomíná mi to situaci v Queensrÿche po nástupu Todda La Torreho - ta alba mám svým způsobem rád, ale některé věci (nazval bych to tlačení na pilu) mi nedovolují si poslech naplno vychutnat.

 

K albu se vracet asi moc nebudu, ale jedním dechem musím dodat, že skladby jako Slaves to Silicon, Cast Another Stone, Ten Thousand Ways nebo Desolate mi v hlavě i přes některé maličkosti zůstanou hodně dlouho a dobrovolně je vyhánět nebudu. A ten obal? Nemůžu si pomoct, ale vidím tam Demonic.. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky