Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hamferð - Men Gu​ð​s hond er sterk

HamferðMen Gu​ð​s hond er sterk

Victimer2.5.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Třetí díl svérázné doomové mořeplavby nás opět zavede k faerským břehům, ze kterých dýchají mýty a studená krása.

Faerští mořeplavci Hamferð se potřetí objevili na obzoru a z majáku jsou dobře vidět jejich tmavé siluety. Po debutu Evst, který zaznamenal velmi slušný ohlas, následovala pětiletá odmlka a druhé album Támsins likam. Znovu vydařená doomová symfonie smutku v severském stylu, i když v mém případě o poznání méně prověřená. Letos uběhlo dalších šest let a mrtvý námořník (Hamferð) znovu stráží břehy a kyne z dáli na pobřeží. Men Gu​ð​s hond er sterk je třetím velkým albem kapely a opět nám připomíná jakého rozsahu jsou ostrované ve svém hudebním smutku schopni dosáhnout.


Hamferð hrají melodický doom metal, ale jejich styl není jen o melodiích. Umí hrábnout hlouběji do zeminy a vyndat z ní nástroje vhodné k použití okoralého smrtícího řemesla, stejně jako se nebojí občas poklonit severským bohům skrze blackové postupy. Stejně tak vokály, které zaujímají několik poloh. Od čistě přívětivých a smutečních, po hluboký growling a další excesy. Ve svých skladbách umí vybruslit ze své vrozené výpravnosti a dodat moc hezký, stěžejní motiv, ale umí se také slušně zavrtat v beznaději a cedit své emoce skrze pohřební náladu. Hamferð reprezentují severský doom metal se vším všudy a těží z toho, z jakých končin pochází. Dokáží to prodat. Jinak stylově zaujímají podobný prostor jako třeba Swallow the Sun, jen na něj nahlíží ze své perspektivy. A pro mě jsou v tomto ohledu přitažlivější a osobitější.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/hamferdband.jpg


Jejich aktuální album doprovází typický sound, k velkým změnám nedochází. Hamferð mají svůj rukopis a ten rozvíjí. A daří se jim to, protože ani Men Gu​ð​s hond er sterk není albem, které by vykazovalo znaky opakování nebo únavy. Kapela postupně kompletuje své procítěné umění a pečlivě jej zasazuje do studených vln narážejících do skalnatého pobřeží. Ve vzduchu je cítit chlad a přes mlhu jsou sotva vidět obrysy krajiny. Faerské Ostrovy jsou malá země a z dalších kapel zde působících mě napadají pouze progresivní melodici Týr.


Men Gu​ð​s hond er sterk je znovu albem na dlouhé poslechy. Jen pomalu rozplétá svůj děj a my se noříme do specifické struktury studené melancholie. Studené, ale také krásné. Deska má rozhodně intenzivní začátek. Pokud první skladba Ábær rázně připomene, jakým jazykem k nám kapela promlouvá, druhá skladba Rikin atmosféricky exceluje a nabízí vůbec to nejlepší, co jsem z pera těchto mořeplavců kdy slyšel. Melodie v šedavém oparu krásně malují své posmutnělé linky a doomová vozba vše ze zadu jistí. Kapela ani na chvíli nepodlehne tlaku sladké melancholie. Naopak v průběhu skladby zrychlí a zmohutní.

 


Hamferð umí působit i odměřeně. Kdy severskou chuť vyprávět zabalí do suše strohých riffů, jako třeba třetí věc Marrusorg. Milá, ale jinak docela surová skladba. V Glæman už jde ta drobná úspora citů stranou, do popředí se dostane tišší a emotivnější tvář Hamferð. Není uplakaná, ani teatrální. Tohle není kapele vlastní. Je přítulnější a sdílnější. Vlny se na moment utišily a na břehu je čas na krátké setkání s klidnou hladinou. Což se samozřejmě promítne do následující Í hamferð, která stojí na ostrých riffech, jako by vystavěných do výše, možná symbolizujících vysoké vlny a blízkost mrtvolného pohledu hlavního námořníka. Nejtěžší skladbou alba je ale do země zabořená doomová tryzna Hvølja. Právě ona ukáže, jak zneklidňující umí být smutek Hamferð. Jak daleko je najednou k milým slovům a srdečné artikulaci. Mohutné vlny narážejí do skal a pobřeží se halí do těžké tmy. Growl doprovodí osudové volání, ale tmu nic nepročísne ani náznakem. Závěr už je pouhým dozněním v podání povídání moudrého starce. Všechny emoce a jizvy na duši odplavuje moře.

 

 

Hamferð opět nechávají nahlédnout do své specifické duše. Jejich hudba je jedinečná v tom, jak se dovede v rámci doom metalu pohybovat a jak je schopná nechat vyznít naturel kapely. Jak jasné najednou je, odkud Hamferð pochází a jak opravdové může jejich sdělení být. Ta severská osudovost tam prostě je a já ji vnímám. Pokud se do ní dokážete ponořit i vy, jste po zásluze odměněni. Emočně vypjatými momenty, zvraty a povedenými melodiemi. Ano, nová deska Hamferð má co říct.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky