Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

... a moje teorie zase je, že většina hudebních nástrojů, ať se již jedná o kytaru, housle či triangl, láká k expresi tím, že je hráč "ovládá",  zatímco klavír nikoli. S klavírem se může kooperovat, může se s ním soupeřit nebo může poskytnout úkryt, do kterého se dá schovat, ale jako nástroj si udržuje svoji svébytnost. Schválně zkuste zahrát na klavír nějakou vaší provinile oblíbenou kytarovou pecku a sledujte, jak ten nástroj odhalí, jaká je ten song v zásadě volovina. Kdepak, tenhle mohutný kus nábytku se těžko poddává. Ale dokáže odměnit, když k němu přistupujete s patřičným citem, respektem a pokorou.

Hania Rani je původem klasicky vystudovaná hudebnice, která s nějakými vlastními aranžemi a skladatelskými ambicemi přišla až během lockdownové izolace, kdy se doma kopala do prdele, což jí motivovalo začít na svůj nástroj různě improvizovat, posléze skládat a voila! dneska má na svědomí šest desek a aktivně pracuje i na soundtracích k polským filmům a seriálům. Já třeba už dneska ani nevím, co jsem za lockdownu dělal. 

Rani má obecně přízvisko pianistka, což ale s její poslední deskou Ghosts trošku zadrhává. Neseznámen s její předchozí tvorbou jsem po krátké rešerši zjistil, že toto album je celkem významným odbočením či rozvinutím její dosud celkem puristické klavírní formy směrem k rozsáhlejším aranžím pracujících najednou i s vokály, různými hosty a synťákovými berličkami.

K tématům, které zpracovává na svém posledním albu, ji prý motivovalo dvouměsíční odloučení ve švýcarských Alpách ("když mi neudělaj lockdown, udělám si ho sama!"), kde bydlela v budově bývalého sanatoria. To bylo součástí dříve celkem významné rekreační oblasti, která však již zanikla a zbylo tam po ní mnoho opuštěných staveb a tajemný pocit přítomnosti zanechaných zbytků cizích životů. To oni jsou právě oněmi titulními duchy. 

Don't break my heart with truth
We came too far
Don't you see how it's good?
Truth is unkind
And I'm telling you

Během procházení rozhovorů s hudebnicí mě nepřestávala fascinovat křehkost a citlivost, která z ní vyzařuje. Třeba když popisuje, nakolik je pro ní silné vědomí, že v pokoji, ve kterém spí, se třeba kdysi někdo uzdravil, nebo zemřel nebo když se svěřuje s tím, nakolik nevlastní jí je v rámci písně vůbec vyslovit slovo "death". Pokud je tedy tato deska považována za nejtemnější v její kariéře, je třeba ji tak vnímat mimo kontext metalového zinu, kde se jedí utržené končetiny nemluvňat k snídani.

Při prvních posleších Ghosts jsem měl problém s určitou tonální nekoherentností, kdy některé pasáže desky mi přišly příliš trylkovité, až piknikové. Myslím tím právě ony zpívané části, které ovládají přibližně polovinu nahrávky. Zbytek je instrumentální. Hania Rani se zde pouští do zpěvu prý poprvé, což vzhledem k suverenitě jejího vokálního projevu celkem překvapuje, nicméně zpívá často v krátkých slabikách a přísně rytmizuje, čímž působí trochu nepatřičně laškovně a podstatně tak ukročuje od tvorby třeba takové Agnes Obel nebo Thoma Yorka, ačkoli textově je nejednou daleko melancholičtější, osamocenější až hororovější. 

And the lights of midnight leaving me up
Through the open window, is it a sign?
No words of wisdom to calm me down
Hello, hello, hello?

Klavírní základ byste bez předchozí znalosti k autorce možná netipli. Nástroj je zde sice všudypřítomný, ale hudebnice ho nijak neprostituuje, jak tomu bývá třeba u Amandy Palmer či Filipa Topola, kde máte často pocit, že po tom piánu regulérně skáčou. Hania klávesy spíš hladí a působí, jakoby z nich vůbec nesundavala bříška prstů. Nejvíce tenhle její kumšt můžete ocenit v téměř jedenáctiminutové písni Komeda, která místy upomene i na Nymanův soundtrack k filmu Piano. U zbytku se hodí vydat varování, že klavír zde hraje často... eee... druhé housle (ach jo) ve prospěch různých synthových zvukových ploch a experimentů. Právě synťáky zde nejednou upomenou na starý dobrý Island, kdy plebejec se zmíní o nějakem Sigur Rósovi, zatímco gentleman přidá aluzi na (poslední dobré) album Sólstafir - Óttu.

Softly and close
Dancing, dancing those two little ghosts
Time is a space and space is a time
Are we saying goodbye?

Hania Rani skrze svoji tvorbu objevuje. Objevuje prostředí kolem sebe, objevuje svoji pozici ve svém (třeba jen vymyšleném) světě, objevuje své nové hudební nástroje. Naprosto zjevně není poháněna jakýmikoli obvyklými muzikantskými ambicemi, prostě se tak nějak dívá z okna a píše o tom hudbu. Stačí přečíst pár rozhovorů s ní, abyste zjistili, že prakticky ke všemu, kvůli čemu jí můžeme jako hudebnici poznat, byla někým dotlačena. Jinak by si asi napořád hladila klávesy někde v chaloupce na muří nožce. Přes tu svojí tvůrčí koncentrovanost a zdánlivý klid ale její svět není jednoduché, optimistické místo lákající k odpočinku a usebrání. Je tajemný, nepodchytitelný, moc vám toho neřekne a ačkoli zde převládá zvláštní ticho, usnout byste se zde spíš báli. Vždyť ona sama zatím neví, co od těch duchů má čekat. Což jí ale nebrání s nimi občas zkusit mluvit.