Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hasse Fröberg and the Musical Companion - HFMC

Hasse Fröberg and the Musical CompanionHFMC

Michal Z28.1.2016
Zdroj: MP3
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Komplexní prog-rocková nahrávka, která se poslouchá sama. Barvitá deska s živoucími skladbami, které rozkvétají a nudí jen výjimečně. Ve výsledku velmi chutná odpočívací stanice od aktuálních populárních středobodů progresivního rocku. Krásné a smysluplné dílo.

Eponymní „HFMC“ je už třetí album projektu prog-rockového matadora Hasse Fröberga, což je vokalista a kytarista u nás docela známých Švédů The Flower Kings. Tady bychom mohli začít. Tvorba jeho projektu je v jistém slova smyslu podobná a vychází právě z tvorby Hasseho domoviny. Ale není tomu tak doslova, Hasse je svůj, spoléhá se pouze na vokální projev a konečné vyznění nahrávky je natolik osobité a hravé, že žádná pachuť z recyklace králů nepřichází. Pokud ale budete album HFMC používat jen na pozadí, nepochodíte nebo usnete. Tato látka si říká o zevrubnější poslech a více pozornosti pro plné posluchačské uchopení.

 

Hasse Fröberg and the Musical Companion spadají do prog-rockového zákoutí, kde se především staví na nápadech a poctivém budování nálad a emocí. Technicky nároční posluchači budou muset rytmolamy a prstolamy hledat jinde. Samotný principál tohoto cirkusu není výstavní vokalista, ale s charismatickým výrazem dokáže pracovat barvitě a nejednou vkusně překvapit. Hasse je zkušený pán a ví, jak postavit dramaturgii skladby a celého alba. Jeho spojování výrazových prostředků je bezešvé a nepůsobí prvoplánově, vše plyne nerušeně a posluchači nezbývá nic jiného než se jen bavit. Skladby skutečně navozují dojem živé pulzující tkáně prospívající z rozprostřených melodií, brázděných dravými rytmy a nápaditými mezihrami. Střídání drsnějších poloh se zasněně křehkými má smysl a životnost nahrávky je tak zaručena na dostatečně dlouho.

 

Ne vše ale kvituji, z přemíry synťákových oparů bych něco ubral a vsadil na větší čistotu výrazu. Naštěstí se občas odbourají, a když je nahradí klavír, skladby dostávají chutnou dimenzi. Nahrávce doslova dominuje hravost, místy přecházející k rozvernosti postavené na základní rockové formulce. Tu a tam se rozprostírá nějaký ten patos míšený s nostalgií dříve narozených a odkazy dávných dob prog rocku. Ale jeho poklidný přednes, ředěný klasickým hard rockem, mírnou pompou a kupou dobrých nápadů dává smysl i u stopážových kolosů, v nichž se toho děje tolik, že zahrnout to do slov a přesně formulovat do vět je nemožné.

 

Stejně tak citlivě a uváženě jsou používané sólové exhibice jednotlivých členů. Kompoziční zručnost a kreativita dovoluje nejednu skladbu explodovat v mohutně klenutou prog-rockovou zpívánku s kvalitním vnitřním dějovým gejzírem. Fröberg se dokonce pouští i do skromněji používaných velkých vokálů a napomáhá tak k plnému dobarvení hudebních příběhů.

 

Fröberg a spol. ukazují, že i dnes je možné být v dlouhých skladbách citlivý a pohrávat si bez hranic s křehkostí a vypravěčským přístupem, bez vymáchání své reputace v bahnech zmaru. Dokáží i s takovými hudebními surovinami stvořit něco, co má vnitřní sílu a příběh. Dovolují tak vychutnávat jemné polohy, které jsou obvykle sladkobolné a pro náročnějšího posluchače neakceptovatelné. Dramaturgie alba po klidných pasážích zcela uvědoměle servíruje hybnější a dravější skladby - deska tak má spád, který většině akademickým prog-rockovým exhibicím schází.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Deliverance / 25.3.15 17:20

Enslaved byli vždycky pokrokoví, s každou novou deskou ušli notný kus cesty dál a v jejich novodobé diskografii nenajdeme dvě sobě podobná alba. Ač nová deska rozhodně není špatná a v podstatě jí nemám co vytknout, tak se stejně nemohu ubránit dojmu, že kapela našla svůj směr už na Ruun a krom jednoho výletu bokem (Vertebrae) se v podstatě drží stejné šablony a jen obměňuje ingredience. Ač jsou Ruun, Axioma, Riitiir i In Times zcela odlišné desky, jakoby Enslaved už neměli kde brát a chtěli se raději usadit tam, kde je jim momentálně dobře. A když nad tím tak přemýšlím, tak jsem za tohle vlastně moc rád, protože mě poslední desky Enslaved moc baví a ke všem se s chutí vracím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky