Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hateful Abandon - Move

Hateful AbandonMove

Victimer28.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Svým způsobem jedinečná poloha nahrávky, která umí podat temnotu hustou a nepříjemnou a přitom nijak svazující a ve vší hrdosti.

Nedalo mi to, abych si trochu nezavzpomínal. Na nahrávku, ke které jsem si našel téměř ideální vztah, na album, jež mě s drobnými pauzami provází celé dva roky od svého vydání. Pokud se řadíte mezi podivné existence, ke kterým patří trvalá nakvašenost a jsou nejraději sami, můžete si k "Move" vyšlapat svou vlastní cestičku. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby výhled z okna nabízel počasí nevalné úrovně, stejně tak jako opuštěnou starou fabriku ostře kontrastující s udržovaným parkem a dětmi v něm. Na okno dopadá kapka za kapkou a vy jste ve správnou dobu na správném místě. "Move" je něco jako průvodce pochmurnými myšlenkami. Napříč žánry, natruc škatulkám. Album už se válí venku nějaké dva roky, ví o něm jen hrstka svědomitých temnotářů a provází jej zajímavě postavená atmosféra. Ta kombinuje hrdou a důraznou hru zvuků s primárním vztekem. A kombinuje velmi zdařile.

 

Abychom měli na co navázat, musíme se stavit v pravěku. Rozuměj v období, kdy HATEFUL ABANDON ještě nebyli těmi co dnes, ale projektem, jehož původní choutky smrděly po black metalu a slyšeli na jméno Abandon. V této podobě se ovšem Swine rozhodl nesetrvat a ve jménu stylové i zvukové proměny dal vzniknout stávající podobě, jež se na black metal dívá z dálky několika kilometrů. Co to znamená pro "Move"? Zejména zálibu ve stroze hutném soundu, v němž lze definovat otisky Killing Joke, Joy Division, ale klidně i Godflesh, Skinny Puppy nebo The Cure (závěrečná The Lost). Něco málo zbylo také po pokroucené black metalové minulosti. Tohle všechno v kostce znamená dominantně basový projev, hrdě se vypínající vox a elektro vsuvky do temně vzteklých, pomalu se vinoucích vzkazů.

 

 

 

 

Jinými slovy zvláštní poloha HATEFUL ABANDON je střednětempá punková tma, do jejíž výlevů jako bruska zajíždí industriální poryvy, které dělají nahrávku na jedné straně odcizenější, na té druhé naopak mocnější, protože zdejší vliv strojírenství není jen jakýmsi sypáním hřebíků po podlaze za zvuku kladívka stavebnice malého kutila, ale skutečně masívní zvukovou kulisou. Baví mě, jak jsou HATEFUL ABANDON primitivně založení na baskytaře a přitom kolikrát tak barevní, že v odstínech mezi šedou, černou a tmavě modrou musí být ještě jedna barva - abandonová. Chvíli hravá, chvíli strojově chladná, jednou honosná, podruhé ve spodních patrech starého činžáku na odstřel.

 

Předchůdce "Famine" je dobrá deska, ale myslím si, že se ji podařilo překonat, stejně jako si myslím, že se zdokonalila celková poloha kapely, která nyní zní dospěleji a jistěji. Doufám, že se albem "Move" vše nekončí, a na další porci zatažené oblohy za přítomností vkusného prolínání post-stylů všeho druhu ještě aspoň jednou dojde. Sami samotáři by pookřáli.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky