Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hateful Abandon - Move

Hateful AbandonMove

Victimer28.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Svým způsobem jedinečná poloha nahrávky, která umí podat temnotu hustou a nepříjemnou a přitom nijak svazující a ve vší hrdosti.

Nedalo mi to, abych si trochu nezavzpomínal. Na nahrávku, ke které jsem si našel téměř ideální vztah, na album, jež mě s drobnými pauzami provází celé dva roky od svého vydání. Pokud se řadíte mezi podivné existence, ke kterým patří trvalá nakvašenost a jsou nejraději sami, můžete si k "Move" vyšlapat svou vlastní cestičku. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby výhled z okna nabízel počasí nevalné úrovně, stejně tak jako opuštěnou starou fabriku ostře kontrastující s udržovaným parkem a dětmi v něm. Na okno dopadá kapka za kapkou a vy jste ve správnou dobu na správném místě. "Move" je něco jako průvodce pochmurnými myšlenkami. Napříč žánry, natruc škatulkám. Album už se válí venku nějaké dva roky, ví o něm jen hrstka svědomitých temnotářů a provází jej zajímavě postavená atmosféra. Ta kombinuje hrdou a důraznou hru zvuků s primárním vztekem. A kombinuje velmi zdařile.

 

Abychom měli na co navázat, musíme se stavit v pravěku. Rozuměj v období, kdy HATEFUL ABANDON ještě nebyli těmi co dnes, ale projektem, jehož původní choutky smrděly po black metalu a slyšeli na jméno Abandon. V této podobě se ovšem Swine rozhodl nesetrvat a ve jménu stylové i zvukové proměny dal vzniknout stávající podobě, jež se na black metal dívá z dálky několika kilometrů. Co to znamená pro "Move"? Zejména zálibu ve stroze hutném soundu, v němž lze definovat otisky Killing Joke, Joy Division, ale klidně i Godflesh, Skinny Puppy nebo The Cure (závěrečná The Lost). Něco málo zbylo také po pokroucené black metalové minulosti. Tohle všechno v kostce znamená dominantně basový projev, hrdě se vypínající vox a elektro vsuvky do temně vzteklých, pomalu se vinoucích vzkazů.

 

 

 

 

Jinými slovy zvláštní poloha HATEFUL ABANDON je střednětempá punková tma, do jejíž výlevů jako bruska zajíždí industriální poryvy, které dělají nahrávku na jedné straně odcizenější, na té druhé naopak mocnější, protože zdejší vliv strojírenství není jen jakýmsi sypáním hřebíků po podlaze za zvuku kladívka stavebnice malého kutila, ale skutečně masívní zvukovou kulisou. Baví mě, jak jsou HATEFUL ABANDON primitivně založení na baskytaře a přitom kolikrát tak barevní, že v odstínech mezi šedou, černou a tmavě modrou musí být ještě jedna barva - abandonová. Chvíli hravá, chvíli strojově chladná, jednou honosná, podruhé ve spodních patrech starého činžáku na odstřel.

 

Předchůdce "Famine" je dobrá deska, ale myslím si, že se ji podařilo překonat, stejně jako si myslím, že se zdokonalila celková poloha kapely, která nyní zní dospěleji a jistěji. Doufám, že se albem "Move" vše nekončí, a na další porci zatažené oblohy za přítomností vkusného prolínání post-stylů všeho druhu ještě aspoň jednou dojde. Sami samotáři by pookřáli.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky