Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Poslech a vniknutí do tohoto alba jsem si vzal za úkol z prostého důvodu – v rámci ankety, která probíhala na stránkách Metal Archives, se tato nahrávka umístila na druhém místě. A o co že šlo? No, o nic jednoduššího než o album roku 2025. Pojem Havukruunu jsem znal jen jako frázi, ale bližší kontakt jsem dosud neprodělal, a tak nastal čas na nějaké bližší setkání.

Dílo jménem Tavastland mě zpočátku polekalo svým obalem, kde vidíme sovu nesoucí meč. To mi osobně nejdřív přišlo jako totální kýč, pak jako svérázný vtip, a nakonec mi to přijde docela normální a vlastně zcela v pořádku. Ono je totiž důležité vycítit kontext nahrávky, a především její hudební směr. Ten se v drtivé většině nese v pohansky mocném black metalu.

Nechybí tedy masivní košaté melodie, válečné a kurážné chorály, změny temp a naprosto odevzdaná, neskrývaná úcta k Bathory. Můžu použít moderní sousloví „totální Bathory worship vibe“, nebo jak se to dneska říká… Co musím na albu určitě vypíchnout, je čerpání silných motivů z heavy metalu. Nejen co se týče řezavosti některých riffů, ale třeba i vzdušnosti kytarových sól nebo zpestření struktury skladeb. Melodie samozřejmě nechybějí a jsou projevem nejen kytarových linek, ale právě i již zmíněných chorálů. Ostatně nelze v této souvislosti přehlédnout, že jde o kapelu z Finska, což je destinace zaručující v melodicky zaměřeném black metalu určité jistoty – nebojím se říci i kvalitativní výši.

Co mi však občas drhne, je přílišná zběsilost. Ty rychlé sypačky a nejdrsnější možné pasáže jsou v kontrastu s těmi vzletnými a masivními melodiemi vyloženě na škodu. Ztrácí to pak punc určitého majestátu. Na druhou stranu někdy je ta rychlá palba celkem fajn, čehož je příkladem třeba titulní skladba, ale jinde tomu zkrátka padá laťka důstojné vážnosti. Je pravdou, že chytlavost a síla, která sálá z melodicky a pohansky ukovaných pasáží, ty neduhy naprosto jednoduše smaže a urve si veškerou pozornost pro sebe. Má to prostě sílu jak bejk – a to je u takto zaměřeného pagan blacku velmi důležité.

Možná je to jen můj dojem, ale během poslechu jsem si několikrát vybavil majstrštyk The Voice Of Steel od Nokturnal Mortum, a to je, prosím, asociace, kterou nelze brát na lehkou váhu. Tu desku totiž stále považuji za drahokam blackmetalové truhlice. A když takový třpyt oka zasáhne i blyštění jiné nahrávky, je pozornost ještě více napřímena. Nejvíc to zažívám při středních, volnějších pasážích, kde se občas nenápadně přidá i akustický zvuk kytar.

Jak šel čas a poslech se vrstvil jeden na druhý, docházelo mi, že jde skutečně o něco mimořádného. Že zařazení na druhou příčku nejlepší loňské nahrávky není v anketě jen tak náhodné, ale má pevné opodstatnění. S každou další minutou podléhám a těším se na další rozvíjení dění, neboť skladby jsou pestré a krásně rozvinuté. Dávají prostor všem nástrojům i sborovým prvkům. Jsou to třeba drobné momenty, kdy i taková baskytara krásně vybředne ze stínu metalového běsnění a na malý okamžik svým kovovým drnčením ve stylu Iron Maiden (sakra, jak je to dlouho, co jsem tuhle kapelu použil jako přirovnání?) oblaží sluch a pak se zase nenápadně schová.

Takových drobností je tu víc, ale všechny perfektně fungují jako triumfální celek a vytvářejí grandiózní dílo s hymnickými momenty. Nečekal jsem to, ale tento zvídavý krok směrem ke kapele, o které jsem dosud jen věděl, že existuje, přinesl strhující zážitek. Ani nechci prozrazovat jednotlivé perličky, které se tu ukrývají, aby dychtivý posluchač nepřišel o unikátní kouzlo objevování.