Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Inhabited Shadows, deska od jedné z nejzáhadnějších postav současné techno scény. Temná, koncepční, velmi náročná na posluchače. Dokonalý odkaz na město, ve kterém vznikla. Berlín a jeho symbolika, moc, ovlivnění celé elektronické scény. Muž bez tváře, bez identity, Bezhlavý Jezdec.

Když si čtu rozhovor, jaký udělal pro Erica Synths Garage, mnoho věcí jsem zpětně pochopil. Headless Horseman je nejen hudebním vyjádřením, ale i jedinou možnou uměleckou tvůrčí identitou, jaké je jeho tvůrce schopen. Je to jeho únik z reality a zároveň jasně definovaná cesta, kdy se posluchač poutá a váže pouze k muzice. Identita jejího tvůrce zůstává navždy skryta. Ať už je za temnou postavou Bezhlavého Jezdce kdokoli, jeho muzika se postupem času stala jistým fenoménem na poli elektronické scény. Téměř bez jakékoli investice do marketingu se o tom začalo mluvit, lidi to začalo zajímat. Nikdo netušil, od koho pochází ta zvláštní, až okultní elektronika se strukturou, jaká se nedá tak lehko definovat.

Verze HH pro rok 2020 je stále velmi temná, znepokojivá a hypnotická. Neznalci, co od techna čekají pouze syrové bušení jednoho beatu, budiž poučeni. Techno scéna už dávno není tam, kde bývala a její odnože si v syrovosti a jisté dávce temnoty v ničem nezadají s metalovými divochy. Tohle svou uměleckou hodnotu má, nejde tu o to dělat hlukový binec za každou cenu.  Všechno se točí okolo schopnosti zkrotit svou energii účelným a dostatečně zajímavým způsobem. A je úplně jedno, zda k tomu potřebujete kytary a bicí, nebo hromadu mašinek.

Inhabited Shadows je vlastně konceptem běsů a strachu z toho, co můžete zažít nebo už jste zažili. Příběh o jezdci a andělech, bílém a černém. Symbolika. Strach z neznáma a z toho, že někoho dalšího ztratíte, protože už jste ztrátu zažili. Je to vlastně další dílo koncepčně podobné tomu, co HH dělal vždy. Pomocí muziky vyjadřuje svou bolest a obavy, sklíčenost a úzkost. A tak, jako to mnozí prostě potřebují metalovou agresí vyřvat do okolí, HH na sebe místo toho nabaluje složité a temné struktury zvuků. Tvoří snad obraz své mysli a tohle je taková pozvánka do ní. Není to ale noisový řev, který má za úkol člověka dostat na kolena, takové věci mně už dávno poslouchat nebaví. Zde je posluchač fascinován velikostí zvukového vesmíru, ač ponořen v tmavých prostorách, užívá si hravost architekta této stavby.

Deska rozkládá svůj velkolepý vesmír na hranicích mezi industriálním kovovým chladem a hravou techno orientací. Každý rytmus zde funguje jako bijící srdce, které pohání biomasu struktur o tisíci zvukových podob. Všechno pulzuje, vylučuje šťávy, pohlcuje vzniklé a pukající vředy do sebe. Celá ta slizká zvuková masa sebou škube, svíjí se a produkuje vlhké teplo. V okamžiku struktury ztvrdnou na kámen a buší do betonu, až odlétávají kusy do stran a drolí se všude okolo. Nikdy nepostojí, hravě dovádí, po chvíli opět jako měkká tkáň. Je to podoba současné Berlínské školy elektronické muziky, kterou ale dělá jistým způsobem sklíčená mysl.

Headless Horseman má pro tento rok velmi slušnou formu. Jeví se mi jako jeden z největších umělců současné elektronické scény, kterému by slušela nějaká zajímavá spolupráce se jmény, co by ho ještě ovlivnily. Těžko říct, kam se bude jeho tvorba ubírat, momentálně si totiž doplňuje klasické vzdělání a začne do muziky zapojovat i klasické nástroje. Tak jako tak, máme se na co těšit.