Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U Heiden se vyplatí dát na jedno staré pořekadlo - "nikdy nevstoupíš do téže řeky". Minimálně od alba "Obsidian" funguje každá další nahrávka kapely stylem očekávání, protože kroky vedoucí ven ze zašpiněných black metalových vod směrem ke klidnějším hladinám jsou už pár let patrné. Společně s minulou deskou "Dolores" kluci vdechli své temnotě novou tvář, kterou je nutno brát jako přelomovou a posunující kapelu definitivně do melancho-rockové polohy, odkud se snáze pije a voda příjemněji osvěží. Tam, kde se necítím dobře, prostě nezůstávám. A když už na novince ty staré pramínky někdy prosáknou zeminou a zatahají za rukáv, tak úplně jinak než dřív.

Heiden na "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě" pokračují v pohybu ve svém introvertně tmářském světě, do kterého je čím dál kouzelnější se ponořit, neboť zachmuřená melancholie z něj vycházející je svůdnější a láká do svých spárů. Zdálo by se, že naprosto stejně funguje novinka. Nepoměrně (vzhledem k Dolores) obratněji obejme svým příběhem a jen tak nepustí. Pokud bych se měl k minulému albu znovu vrátit, tak hudba na něm byla otázkou hledání a nalezení. Dnes je hledání snadnější a cesty k cíli přehlednější. A pokud "Dolores" do svého nitra pouštěla lačné po seznámení pomaleji a zdráhala se říci, co má na srdci, o to víc se v jejich smutných očích člověk ztratil. Což docenil až časem. S "AKUNVST" je dobré vědět, že i když se zakoukáte na první pohled, tak vzájemné výměny pohledů trvají i po týdnech a to je pozitivní zjištění. Je pořád na blízku.

Jsme v přítomnosti zpěvnější a přitažlivější nahrávky, přesto pořád plné překvapivých momentů, které se dostanou na povrch až po určité době, kdy už by to čekal málokdo. Síla "AKUNVST" trvá. Jsou to jiní Heiden ve všech směrech, i když ten nakročený a zmíněný je jasný. Povedlo se dát dohromady přímočařejší desku, která se přesto rozprostírá na větším prostoru a každá ze skladeb má více času na to, aby vypověděla něco o svých stínech na duši. Kverd na novince výrazně pokročil ve způsobu zpívání, kdy už není tak jednoznačné říci, že jeho vokál je spíš jen dalším nástrojem zapadajícím do tmářského soukolí Heiden. Melodický projev mu sluší, vyzpíval se a naučil se poměrně zdárně měnit svůj restřík tak, jak to žádá situace. Od šepotu, přes Placebo efekt (v dobrém slova smyslu) v "Labuť a lyra", až po naléhavé polohy více druhu v "Co času zbývá".

Větší prostor dostaly klávesy, zdá se, že i Werlinga si tentokrát užila více svobody. Po atmosférické stránce šli Heiden určitě kupředu. Přesně v tom duchu, kdy to napomáhá důvěrnému pocitu, během něhož se "AKUNVST" celkově více otevírá a dává snáze nahlédnout do svého Já. A my, chceme-li, můžeme být u toho. U prohlubování světa ve jménu větší procítěnosti, písničkářství a skladatelského posunu. Nikoliv směrem ze tmy, ale s novými pohyby v ní. Pořád je kolem nás. Ano, tahle deska je stále tmářská, ale ne se vší sklíčeností. V přehledné cloně stínů je cítit svěží vítr podzimu a hned se o něco lépe dýchá, i když den je pro ně pořád nocí. Heiden nahráli album, které mě znovu nenechalo v klidu. Pozoruhodná nahrávka pozoruhodné kapely. Ba co víc, album, které ukazuje další krok v období jejich dospělosti.