Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Heiden - Země beze mě

HeidenZemě beze mě

Bhut28.9.2019
Zdroj: LP, CD //#MDM-XX
Posloucháno na: Denon DRA-625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Noví Heiden jsou především o pohodě a klidu. Zároveň do mysli zavrtají pocity nejistoty a pomíjivosti. Všechno zázračně stmelují v lehkém a rozverném post rocku. Od Opeth k Forgotten Silence. Chce to čas a klid a Země beze mě vás dostane.

Těžko vyhledat kapelu, která s každým dalším albem přijde i s novým přístupem k hudbě. Lépe řečeno s novým vyzněním, s novým výrazem, zkrátka s něčím, co vás zase překvapí. Heiden jsou v tomhle pohledu naprosto úžasní a dá se říci i nepředvídatelní. Když si srovnáte celou diskografii pěkně chronologicky za sebe, najdete jen málo položek, které lze mezi sebou výrazněji porovnávat. Respektive takto bychom mohli hovořit zejména v prvních etapách života skupiny. Přesto se pochopitelně najdou spojky, které jednotlivé položky příjemně prolínají, čímž vytváří řetězec krásné posloupnosti. Novým článkem tohoto organismu je album Země beze mě.

 

Dojmy prvotní byly sklíčené, unuzené a přiznám se, že i zklamané. Zkrátka jsem zjistil, že kdysi pro mě tolik originální a svébytná kapela se rozplývá do poloh, které jsou pro mé ucho vzdálenější a já pak nevidím nic, než rozmazaný horizont a sténání echa. Jenže vzdát se bez boje je srabství, takže jsem zatnul zuby a snažil se víc proniknout do aktuální polohy, která má především melancholický ráz. Ale pozor, slovo melancholie je v rukou Heiden náležitě barevné. Však si vzpomeňme na Dolores. Takže po nějakém čase a snad i důkladném studiu v domácím prostředí jsem pookřál a vzal kapelu a její aktuální desku zpět na milost. Mám je prostě rád. Důležité uvědomění, které jsem učinil, abych pochopil, jak album poslouchat, je vesměs zcela jednoduché. Prostě zapomeňte na všechno, co kdy skupina nahrála předtím. Vážně, přistupte k desce jako k něčemu zhola novému. Jako k novicovi, který zkouší nové světy a jde na to trochu jinak. Co na tom, že tvář je vám povědomá a že máte dojem, že to nezkouší poprvé. Šanci si prostě zaslouží.

 

disko

 

Navzdory posledně řečenému si zkusme dát dohromady posloupnost, která nahrávky Heiden provází. Je dobré si říci, že už debut z roku 2004 Potomkům pozemského soumraku v sobě ukrýval jiskrný náboj, který předznamenával dobře stavěné těleso, které umí pracovat s muzikou řemeslně. Také jim nechyběl otisk vlastního já, které se odráželo jak v hudbě, tak i v textech, které už tehdy vyznívaly přemýšlivě. Heiden nikdy nehráli muziku fádně zabalenou, ale vždycky se snažili jít zas o kus dál, což dokládala řada dalších desek, z nichž největší zlom přišel s položkou Obsidian, kterou řadím mezi první z trojlístku nejlepších alb. Ano, ty další dvě visí v závěsu. Dolores, která zádumčivost a temnotu (je to blbé slovo, ale pro Obsidian plně výstižné) alba minulého dotáhla do jiných sfér a nasadila triumf tmářskému black rocku. A kdybys už nebyla, vymyslím si tě má nejen úžasný název, ale vnesla světlo do post-blackového období, kterému výrazně vypomohly fígle známé od Sólstafir. Ne že by šlo o nějaké obzvláště okaté kopírování nálad a postupů, ale v době vzniku byli Islanďané v hledáčku víc než kdy předtím, takže jimi rozvířený prach usedl i na domácí scénu. Nutno říct, že skvěle. Takzvané modré album si pak víc lehlo do snivé polohy. Zavřely se oči a na tmavě modrou oblohu se vyhoupl měsíc, jakožto společník na konejšivé cestě strastmi života. Všechna čtyři jmenovaná alba však mají jiný výraz. V rychlém sledu vystopujeme červené linky autorství, ale jinak jde o zcela samostatné jednotky, které jsou schopny utáhnout kapelu i v případě jedné té konkrétní nahrávky, bez ohledu na další. Ano, tak silní Heiden byli, jsou a zjevně i budou, ale to bude chtít čas.

 

Přes drobnou sondu do historie spolku se snáze překleneme v současnost. Ta je nyní stavěna na ještě světlejších a veselejších tónech, ačkoliv linie příběhu napříč deskou může mít trochu krizový dopad na mysl. Nebudu jej z pochopitelných důvodů prozrazovat, ale povzdechnu si nad absencí textů v bookletu nosiče. To ale může chybět ostatně jen těm, kteří si sednou, uvolní se a sledují písmenko po písmenku ve stejném rytmu, co jej Kverd zpívá, či recituje přímo z desky. Tím se dostávám k tomu, co bylo od prvních náznaků čistého vokálu skupině vytýkáno – Kverdův hlas. Je zkrátka jiný a chápu, že někomu těžko vpluje do uší. Je však cítit, že autoři jsou si této věci dobře vědomi a tak muziku stavějí na klidnějších, volnějších tempech, kdy stačí lyriku spíše recitovat, než nějak dlouze a komplikovaně vytahovat do výšek, nebo dlouhých vytrvalých pasáží. Je to metoda, která funguje a i přes to, že jsem si všiml, že některé věty jsou studiově zasekány více k sobě, aby rytmika slovosledu lépe stíhala hudbu, než jako tomu je v běžné mluvě, kdy dotyčný musí ještě dýchat, pak se mi výsledek vlastně líbí.

 

 

Instrumentální rovina alba je stavěna na svěžím rocku, či chcete-li post-rocku. Neubrání se občasnému závanu Sólstafiroidních kytar (vzpomeňte na ty drobnosti propojující jednotlivá alba k sobě) ani současné slušné domácí scény, kde lze vycítit progres Forgotten Silence i Vypsanou Fixu. Forgotten Silence jsou však také kapitolou sami pro sebe a vlastně jsem si v této recenzi hned odpověděl na její první větu. Jejich vliv lze vystopovat nejen ve hře na baskytaru, ale i v konkrétních konstrukcích dílčích skladeb. Zkuste to objevovat. No a Vypsanou Fixu jsem také nezmínil jen tak od boku, třeba paní Bhutová se při mém první spuštění alba dotázala, jestli je tohle právě Fixa. Hádám, že impulsy, které toto srovnání evokují, pocházejí právě od toho lehkého rockování a způsobu frázování textů. Co se mi na desce líbí dál, je její klávesový podkres, který má rád moog sound a nenápadně prolíná současnost s roky sedmdesátými. Takže tu cítím i Deep Purple nebo aktuální Opeth, ha! A má to všechno být špatně? Já si myslím, že vůbec ne. Je to pohoda.

 

Obal nahrávky může probudit podobnost s celou řadou dalších. To díky charakteristické grafice, kruhovému pojetí a omalovánkové barevnosti. Zkrátka tyhle obrázky jsou vždycky hodně výrazné a hodně se zapisují do paměti. Já mám takový styl rád, takže je mi výjev sympatický. Na velkém formátu gramodeskového obalu pak vyznívá dobře. Stejně jako hudba zapsaná do bílých drážek s modro-fialovými cákanci. A zde se na chvíli zastavím, neboť edice mi nedá spát. Album vyšlo primárně jako LP v hezké podobě, které navíc nabízí i CD v pošetce. Toto CD je však zároveň prodejné i samostatně a tvoří tak alternativní formát vydání. Ovšem pokud si hodláte pořídit jen a pouze CD, budete zřejmě zklamaní s opravdu minimalistického pojetí. Už kvůli faktu, že jde o pouhou pošetku, kterou při příslušném zařazení do police nemusí oko v pozdějších letech lehce vyhledat. Zkrátka chybí hřbet, který je pro fyzický nosič důležitý. Naproti tomu je gramodeska provedena skvěle a její vlastnictví těší. Teď už je to jen o sběratelských prioritách.

 

edice


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky