Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helevorn - Aamamata

HelevornAamamata

Garmfrost25.2.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Helevorn navazují na dávné gothic / doomové zlaté časy pestrou škálou emocí a současným zvukem. Aamamata představuje Helevorn v naprosto výborné kondici!

Španělské Helevorn jsem zaregistroval v době, kdy vyšlo jejich druhé album Forthcoming Displeasures. Pamatuju si, že se mi jejich doom mixnutý gotikou vcelku líbil a že jsem ho pár měsíců obstojně proháněl svými sluchovody. Jenže jsem měl tehdy úplně jiné priority a starosti (nedostatek času není vysvětlení) a na milé Helevorn naprosto zapomněl. Nyní při náhodném klikání na youtubku mi vyskočil klip k písni Blackened Waves z nové desky Aamamata. Najednou jsem se ocitl kdesi v době před dvaceti lety, a kde mi bylo hodně fajn. Helevorn se za roky, kdy jsem je ignoroval, hodně vypracovali. Čerpají z dob dávno minulých, zvuk mají ovšem moderní, písně svěží, stejně jako jejich provedení.

 

 

Jsem unavený z retrospektivních zbytečností. Tehdy mi záplava stále hebčích doomerů, co už ani doom nehráli, naháněla kopřivku. Kdykoliv jsem zakopl o smečku, honosící se nálepkou gothic, raději jsem se ji vyhnul, než ztrácel čas s kopiemi kopií. Helevorn byli od začátku vedle gothic stále doom, nicméně až nyní můžu v klidu říct, že je vše, jak má být a kyselo není málo kyselé. Melodie skladeb jsou podmanivě melodické, nezapomínají však na dostatečnou razantnost. Frontman Josef Brunet se oproti starším nahrávkám stal výtečným frontmanem. Umí svým hlasem vyčarovat jak hrubé screamy, tak i linky barytonově klenuté.

 

Pojďme se však ponořit do alba samotného. Není jednoduché se odpoutat od emocí a nevpravit je do slov. Hodinová sbírka poetických obrazů je konečným vtiskem ošetřena samotným Jensem Bogrenem a jeho Fascination Street Studios. Přičemž nutno dodat, že kapela novinku nahrála v Psychosomatic Recording Studio na Mallorce. Díky důraznému zvuku a tím svébytnou barvou nástrojů se poklady Aamamata umocňují. Helevorn se díky modernímu zvuku nesvazují ruce a mohou svým posluchačům malovat bohatou fantazií širokou škálu pocitů bez omezení. Písně na Aamamata jsou melancholické, vzteklé, oslavné i zamyšlené…

 

Nejvýraznější kompozice se nachází přesně uprostřed. Energická hymna Forgotten Fields, s drásavou ústřední linkou a emotivním growlem střídajícím se čistými vstupy, umí strhnout k hrození i zamyšlení. Ještě působivější Nostrum Mare (Et deixo un pont de mar blava) se zvolna rozjíždí klavírní linkou a mužským i ženským recitálem. Dokonale šedá atmosféra se postupně rozvine v duševní katarzi. Do klavíru se nevtíravě nabourává basová hra, přidávají se bouřlivé kytary s razantní rytmikou a zesilujícím zpěvem. Stavba této skladby je dynamická. Střídají se v ní tichá místa s hlomozícími, tklivá s rozhořčenými. Ani zbytek nahrávky za zmíněnými ničím nezaostává. Zda už myslím Goodbye, Hope či neskutečné nádhernou La Sibil·la, Aamamata uzavírající.

 

helevorn

 

Co vytknout podobnému dílu? Když ze sebe vyškrabu kritika, vytknu úvodní A Sail to Sanity přílišné opakování motivů v druhé půli skladby. Tím podle mě zbytečně ztrácí dech. Jedná se ovšem o jediný výraznější škraloup. Ve svém ranku nemají Helevorn přílišnou konkurenci a jsem vážně rád, že nemusím o Aamamata říct ono - mezi slepými jednooký králem. Kapela se umí vyhnout žánrovým klišé. Není stylově ortodoxní, čerpá ze všech stran. Přitom zůstává ukotvena melancholií a semknuta emocemi. Pokud se vám bude zdát tvrzení, že se Aamamata v klidu vyrovná klasickým nahrávkám gothic / doomového chlívečku, vězte, že jakožto starého obdivovatele smutného metalu mi nevoní jen tak něco. Ale jsem jen člověk chybující. Je možné, že jsem se pouze nechal unést…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky