Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hell Militia - Last Station on the Road to Death

Hell MilitiaLast Station on the Road to Death

Sarapis18.5.2012
Zdroj: promo CD Debemur Morti
Posloucháno na: Hi-fi Phillips
VERDIKT: Zatím mě Hell Militia přesvědčili jen k tomu, abych se poohlédnul po jejich nové desce až vyjde. „Last Station on the Road to Death“ není špatné album, ale chybí mu drajv a větší dávka zajímavých riffů. Podobně "hnusně" pojatý black si nechám líbit, jen s těmi nápady příště tolik nešetřit.

Na adresu této kapely jsem slyšel od některých kolegů z black metalového podhoubí jen slova chvály, a tak pro mě bylo promo jejich posledního alba „Last Station on the Road to Death“ z redakční hromádky jasnou volbou. Očekávání nebylo nikterak velké, ale předpokládal jsem, že se na mě vyvalí opojná stěna hororového a špinavého blacku, která bude hrdě reprezentovat současnou úspěšnou francouzskou black metalovou scénu. Můj předpoklad se však naplnil jen z poloviny – špíny je na desce dost, ale mrazení v zádech se dostavuje jen sporadicky.

Hell Militia (dále HM) je seskupení poměrně známých persón spjatých v minulosti či v současnosti s kapelami jako Secrets Of The Moon, Arkhon Infaustus nebo Temple Of Baal. Ze zmíněných souborů mám více či méně v oblibě první a druhé jmenované, zejména Arkhon jsou v některých svých povedených momentech patřičně zvráceným pošušňáním pro ucho hrubiána. HM produkují hudbu neméně zlotřilého black metalu, ale tempo provozují výrazně pomalejší a snaží se klást důraz spíše na pocitovou stránku hudby. Jak jsem zmínil už v úvodu této recenze, emocí ve mně toto album probudilo méně než jsem čekal, ale tu a tam se na desce objevují okamžiky, které dokáží trochu zvýšit tep.

Základem skladeb je převážně jeden jednoduchý riff, který se často opakuje a na nějž se nabalují skromné aranže typu zdvojení vyhrávek, spouštění kytarových vazeb apod. Tedy nic překvapivého, navíc v poměrně tradiční formě bez výraznějších nápadů. To je asi největší slabina alba – málo silných a strhujících motivů. Skladby unaveně plynou ke svému konci a posluchače ohrožuje apatie. K dojmu „únavy“ také přispívá ležerní projev vokalisty, který je monotónní a neučesaný a vyvolává ve mně přesvědčení, že Meyhnach je dost hnusnej a špinavej chlap:) Ale tak by to mělo být, odpor je vlastně taky emoce. Album působí místy abstraktně hnisavým dojmem, čemuž napomáhá absence melodií. Ke zvuku mohu říct, že se jedná o syrový sound, který však neztěžuje čitelnost materiálu. V záznamu kytar je mnoho vazeb a „nečistot“, které byl byly v jiných metalových stylech nemyslitelné a nežádoucí. Nejzářnějším příkladem je poškozený konektor kytarového kabelu na začátku “Unshakable Faith“. Je to samozřejmě všechno jen hra, která má navodit atmosféru živé nahrávky. V tomto smyslu se zvuk povedl, také ostatní nástroje si lebedí v neučesanosti a přirozenosti zplesnivělé zkušebny.

 


Úroveň kompozic bych označil za lepší průměr, v němž se dá najít pár světlých okamžiků. Album startuje úryvkem z prastarého policejního dokumentu o drogách, kterému následující hudební představení odpovídá adekvátně. Drogy jsou neřest, špína ulic, čiré zlo a zhouba. HM hrají taky hodně zhoubnou hudbu, ale prospělo by jí více zapamatovatelných motivů nebo temnějších zákoutí. Např. “Unshakable Faith“ jako druhá regulérní skladba v pořadí je hodně temným kusem, pomalu se vleče a jako ropa vytékající z tankeru nenávratně pustoší místo nehody. Naopak v rychlejších tempech kapela ztrácí pevnou půdu pod nohama a zní jako desítky ostatních (větší část "Et in Inferno Ego"). Pomalé skladby s řezajícími kytarami je poloha, jaká se mi u této kapely docela líbí, i když k ideálu ještě pár krůčků chybí. Takových dobrých pasáží, jako je závěr poslední „Last Station on the Road to Death“ je totiž na albu jako šafránu. Převažuje standardní blackmetalový materiál s punkovou přímočarostí a nepříjemnou atmosférou šedých rán v drogovém deliriu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky