Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hentai Corporation - The Spectre Of Corporatism...

Hentai CorporationThe Spectre Of Corporatism...

Bhut23.4.2014
Zdroj: CD (# ZRDISC 8386)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Paleta desky hraje barvami, které se netlučou, nýbrž k sobě ladně lnou, aniž by ztratily cokoliv ze svého původního rázu. Jsou zde momenty jak úsměvné, tak hodné obdivu.

Snad neexistuje savce, který by neslyšel o kapele Hentai Corporation. Dokonce ani bulvární bahenní lázně si nenechaly mezi prsty proklouznout bradavky téhle kapely. Jejich jméno je propíranější než spodky a vzbuzuje množství vášnivých diskuzí a samo sebou i mnoho buřičských negativních soudů. Oheň byl rozdmýcháván především v současných dnech, kdy se na světle denním vyhřívá debutní deska s deviantsky dlouhým názvem The Spectre Of Corporatism: Starship Shaped Schnitzels From Planet Breadcrumbs Are Attacking A Giant Tree Monster Who Has A Vagina And Holds Hitler Hostage. Nutné si přiznat, že ačkoliv jejich jméno proniklo do hlav nebohých v relativně nedávné době, svou muzikou už svět przní snad od roku 2005. Nebude tedy trvat dlouho, kdy existence kapely dosáhne na příčku deseti let a upřímně mne jímá strach z toho, co provedou hehe.


Myslím, že většina z vás již shlédla chlupatý videoklip Equilbristic Brides, který dokonale vystihuje podstatu Hentai Corporation. Když si totiž odmyslíte vizuální doprovod a soustředíte se přímo na hudbu, dostane se vám vcelku pestré palety hudebních nápadů a vesměs barevná kompozice skladby jako takové. Na ploše cca tři a půl minuty kapela staví především na svém nejsilnějším pilíři, kterým je jednoznačně smysl pro hitovou píseň. Krom toho nesmíme opomenout dar utváření chytlavé melodie, která je doménou zejména kláves. Dalším hlavním a neméně důležitým prvkem je zpěv. Je to přesně ten Radkův nenechavý ječák, který je schopen vystřídat různé polohy během krátké chvíle a přitom neztratit dech a punc originálu. Obecně vzato, je hrdelní prostor tohoto nepřehlédnutelného frontmana značně silný - od hrubého growlu, přes procítěné čisté plochy, až k zmiňovanému nepříčetnému jekotu.

 

To, co jsem vyjmenoval, lze s klidným svědomím říct o každé skladbě. Paleta desky hraje barvami, které se netlučou, nýbrž k sobě ladně lnou, aniž by ztratily cokoliv ze svého původního rázu. Jsou zde momenty jak úsměvné, tak (a to především) hodné obdivu. Určité pasáže jsou totiž perfektně vypilované, čímž jen podtrhují smělé žánrové křížení sedmdesátkového rokenrolu v kontrastu s rychlejším, řekněme, thrashem. Na nahrávce se rovněž nachází několik nenápadných detailů, které ve výsledku značně obohacují dojem z desky o další rozměr; stačí se poohlédnout po použitých tónech kláves, či zbystřit při riffovém výpadu. Je to mozaika, jejíž obraz není roztříštěn v expresionistickou změť, ale naopak působí velice vzdušným a prostorným dojmem. Struktura alba je krom své vlastní hudební pestrosti ještě navršena procítěnou baladou a závěrečným coverem. Právě onen cover na prvý pohled vypadá jako jen přehraná původní verze, ale při pozornějším poslechu (a samo sebou dobré znalosti originálu skladby Zubatá od Pražského výběru) se hned vykreslí v zcela jiných křivkách. Jednoduše řečeno, šílenost snoubící se s genialitou byla mrštěna i do těchto prostor.

 

 


Ve chvíli, kdy deska vyšla, jsem ani nečekal, že dojde i na příjemné pojetí edice. Namísto mnou očekávaného klasického jewel case provedení album vyšlo ve stylovém, desetipanelovém, do kříže rozkládacím digipaku. Grafické pojetí je barevně sladěné a doplněné o všelijaké malůvky s těžko uchopitelným významem, včetně předního hlavního motivu. Ovšem ten naprosto perfektně odpovídá názvu alba. Co víc si přát?! Nádherná práce v nádherném provedení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky