Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Heretic - Angelcunts & Devilcocks

HereticAngelcunts & Devilcocks

Bhut10.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Heretic oblékli xicht Venom a natočili desku plnou pozitivních pocitů z poslechu. Je to dobré, je to fajn, má to takříkajíc koule, ale chybí tomu punc originality.

Jméno kapely Heretic nalezneme skoro ve všech metalových žánrech. Ten dnešní Heretic však pochází z Nizozemí a hraje black metal, lépe řečeno black’n’roll. Kapela, která svět častuje svými tóny už od roku 1995, se do velkých počinů moc nehrne. To se promítá ve faktu, že současná novinka je teprve čtvrtou řadovou deskou.

 

Z původního black metalu, který kapele vcelku obstojně šlapal, a díky němuž bylo jejich jméno snad zřetelné v záplavě dalších, se dnes stala punková smršť. Respektive black metal s thrash metalovou strukturou, punkovým odérem a rokenrolovou energií. Proto souhrnný název black’n’roll. Žádné ultra rychlé výjezdy to ale nejsou, spíše bych zde viděl návrat ke kořenům názvu black metal. Ano, hledejme zde vliv Venom, Venom v období svých prvních alb, čili nejlepších špinavých kusů. Na tento kmínek je nyní roubováno současné směřování kapely Heretic, které ovšem více sahá do thrashe. V klidném středním tempu vypalují cejchy perverznosti a zvrácenosti, aby dokonale podtrhli název alba.

 

Nebudeme si nalhávat nějakou převratnost, či obohacující přínos do hudebního světa. S tímto albem si můžete pěkně zpříjemnit odpoledne, jelikož postrádá nudných míst, skvěle se poslouchá a některé pasáže jsou i dosti chytlavé. Je to trochu šok a značná odchylka v diskografii kapely, která měla vykročena slibným black metalovým směrem, ale komu je nakonec co po tom...? Teď je teď a dnes slyšíme kytarové orgie Angelcunts & Devilcocks. Všechno je krásně upřímné a bez ostychu odkazuje na prastaré Venom. Samopalných výjezdů netřeba, možná proto je posluchač neustále ve střehu a sleduje průběh alba, jelikož podvědomě očekává nějakou fajn vymlacovačku. Ale kdepak, nic takového nebude. Jen hezky vyplázněte jazyk, prsty nakruťte do paroží a tvařte se zle. Třeba to zní úsměvně, ale ostatně i takováhle hudba může být. Je z ní totiž dobře znát, že vznikla z vlastního potěšení, pro radost a ne pro žádnou vidinu zisku, nebo boření hranic a stloukání vzdálených žánrů. 

 

Deset skladeb utíká poměrně rychle a tak se najednou posluchač ocitá na konci v hlubokém tichu, v němž má pocit, že se před malou chvílí vrátil o pár let nazpátek. Do dob zaplivaných zábav plných rozlitých piv, kožených bund, všudypřítomného kouře a pískajících uší. Nehodlám hodnotit důvod vzniku takovéhle desky, která kopíruje, zní zpátečnicky a nepřináší lautr nic nového. Proč bych se babral něčím takovým, když si tuhle jízdu můžu do sytosti užít, vypnout hlavu a zas pro jednou procvičit své obratle?! Vždyť je to nakonec taková paráda, že bychom jí mohli vpálit maximum hodnotících možností. Ale to by byl pohled zase příliš sevřený. Buďme realisté a i tak zůstaňme na zemi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky