Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francie ukrývá mnohé hudební poklady. Jedním z možných je rodící se kapela Herscher (neplést z blackmetalovými bubáky Herrscher z Německa), která se rozhodla roku 2010 hrát sludge a drone a trochu doom a jak se hezky česky říká – nahlas a pomalu. Tomu plně odpovídá jejich debutová nahrávka pocházející z března loňského roku.

Trojice hudebníků za sebou nemá jiné projekty, takže jde čistě o maximální ventilaci pocitů, které se v šesti skladbách desky mísí a prolínají. To je výhoda nové kapely, která do svého prvotního díla dá vše, co dokáže. Nevýhoda je, že našlapuje opatrně, ovšem nemyslím si, že by zrovna tohle byl případ Herscher. Ti, jak se zdá, jdou do všeho napřímo a rovnou po hlavě. To se odráží ve zvláštně agresivním napětí, které jejich hrůzostrašně pulzují drone má. Samozřejmě to ale není jen o tajemné náladě, ale dojde i k čistým chorálům, které v kombinaci s dřevním doom metalem dávají vzpomenout na velikány Om. Zejména druhá věc jménem Apocatastase je jak vytržená z raného období Cisnerosovy kapely (hlavně album Variations On A Theme). Ovšem takto okaté opisování se na desce už vícekrát neobjevuje, což je jen dobře, protože jinak by kapela na originalitě moc nenabrala. Svůj pomyslný prohřešek hned kompenzuje další skladbou, která je více nervní a vystresovaná do takové míry, aby dala najevo změnu atmosféry a přitom zachovala jistou zajetou fazónu. V ten moment jsem si nejvíce vzpomněl na The Body, ale jen na chvíli, protože Herscher mají do jejich zvrácenosti ještě daleko.

Možná bude problém desku vychutnat celou naráz. Je totiž neuvěřitelně vláčná a roztahaná, ale to je zkrátka dáno příslušností k žánru, který se skupina rozhodla tvořit. U drone doomu asi těžko budete čekat svižný děj a přímý vývoj nahrávky. To by postrádalo momenty překvapení a to zvláštní napětí, které tahle hudba má. Herscher mají v tomhle cit a dokážou si s náladou patřičně pohrát. Nebojí se sáhnout po až experimentální tónině (Skull’s River), být rovněž i náležitě vážní (již zmíněná Apocatastase) a taky se drobátko odvázat (Bandana). To dělá z toho oceánu táhlých zvuků relativně pestrou věc a především dobře řešenou, co se orientace v ní týče. Není to o ztracení sebe samotného v hromadě lomozu, kdy přestáváte tušit, která a kolikátá skladba hraje. Herscher nejsou omílači stejných nápadů. Jen se drží programu a občas si dovolí přednes obohatit vsuvkou - avšak takovou, aby nečeřila hladinu. To je, řekl bych, příjemná věc.

Deska směle navazuje na hrubé téma doom metalu, se kterým onehdá Om přišli. Toto vyznění rozšiřují o víc bručivý drone a i s vokálem nepracují jen v monotónní rovině, ale pracují s ním rozličně. Nepopírám, že pro někoho možná půjde o moře nudy a bezvýchodného dunění, ale já v tom vidím líbivý a upřímný kus muziky, která člověka vytrhne ze života a jemně posadí na vozík dráhy snění. Té strašidelnosti by sice mohlo být méně, ale zase by deska postrádala správnou nervozitu. Veselosti jsou uskladněny kdesi na dně téhle propasti hluku (jedinou výjimkou je snad závěrečný kousek Bandana). Samotná kapela se k nim nepotápí, ví o nich, ale s nezájmem je míjí. A takový výraz jim báječně sluší. Dobrý start.