Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hesus Attor - Pardon

Hesus AttorPardon

Bhut11.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Užívejte střídmě, za stavu bdělého, nebo v doprovodu osoby plnoleté a svéprávné...

Z hodin, kdy se mé tělo kroutilo ve školních lavicích, jsem si odnesl mnohé, mimo jiné i to, že existují jisté hranice, řády a úmluvy, které je dobré respektovat. Nebyl důvod na tom něco měnit, nebo přemýšlet o změně, jak to či ono vylepšit, inovovat, zprznit. Opačného smýšlení jsou zřejmě Hesus Attor, kteří na svém aktuálním počinu Pardon skloubili vše, co se jen skloubit dalo.

 

Nechtějte po mně, abych rozepsal celé album skladbu po skladbě, to by totiž vydalo na samostatnou brožuru. Základ tvoří metalové jádro, které je opřeno o slušnou hráčskou zručnost a nápady, a které vytváří avantgardě znějící hmotu, od níž se následně odráží jednotlivé paprsky samostatných písní. Toto zahradnické roubování má co dočinění s psychiatrickou léčebnou. Křížit blechy s bramborama za účelem samoškrabných brambor by v rukou Hesus Attor mělo možná úspěch. Proč? Protože hudba, kterou tito šílenci vytvořili, je bláznovsky geniální. Do svého díla Pardon, které už svým názvem lepí dvě evropské metropole (což je mimochodem nápaditě zapracované do stylové obálky), totiž vmíchali obrovské množství žánrů zdánlivě odlišných. Krom vlivů folkloru arabského, či italského a latinského se ještě setkáváme se střetem funky, reggae, country, blues, jazzu a dalších. Tenhle pejsko-kočičkovský dort je ale nečekaně působivý. Nechci vidět zápis v kartotéce osobních lékařů jednotlivých členů kapely, ale věřím, že bude podobně pestrý jako hudba, kterou ze sebe sypou.


Na první poslech těžce rozhádané skladby, které tu drtí rychlopalný zběsilý metal a tu zase konejší slovy ukolébavky. Nestačíte se divit, kdy jste z polohy jedné náhle mrštěni do polohy diametrálně odlišné, a ačkoliv se to může zdát opravdu podivné a nepravděpodobné, vše nakonec má svůj smysl. Z tohoto svázaného balíku sice trčí dost věcí ven, přepravní služba jej však převezme a doručí bez větších prodlev. Už jsem zmiňoval onu nepochopitelnou a nečekanou změnu nálad a rychlostí, ale věřte mi (nebo ne), že po prvním poslechu vám zůstane v hlavě tolik otazníků, že se k albu vrátíte a po tom druhém třetím přehrání si jej oblíbíte. Bez odporu začnete zkoumat veškerá dostupná zákoutí, ať už v nich hraje hlavní roli saxofon, skotské dudy, klávesy nebo jen elektrická kytara.


Tahle deska se tak stává exkurzí do blázince, ale vy máte svého osobního průvodce, který se sice jeví jako vyšinutý, ale přeci jen se v tom zmatku dokáže orientovat. A jak jsem už několikrát naznačil – album se vám začne líbit a to setsakramensky návykově. Ale pozor! Užívejte střídmě, za stavu bdělého, nebo v doprovodu osoby plnoleté a svéprávné...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky