Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hesus Attor - Pardon

Hesus AttorPardon

Bhut11.2.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Užívejte střídmě, za stavu bdělého, nebo v doprovodu osoby plnoleté a svéprávné...

Z hodin, kdy se mé tělo kroutilo ve školních lavicích, jsem si odnesl mnohé, mimo jiné i to, že existují jisté hranice, řády a úmluvy, které je dobré respektovat. Nebyl důvod na tom něco měnit, nebo přemýšlet o změně, jak to či ono vylepšit, inovovat, zprznit. Opačného smýšlení jsou zřejmě Hesus Attor, kteří na svém aktuálním počinu Pardon skloubili vše, co se jen skloubit dalo.

 

Nechtějte po mně, abych rozepsal celé album skladbu po skladbě, to by totiž vydalo na samostatnou brožuru. Základ tvoří metalové jádro, které je opřeno o slušnou hráčskou zručnost a nápady, a které vytváří avantgardě znějící hmotu, od níž se následně odráží jednotlivé paprsky samostatných písní. Toto zahradnické roubování má co dočinění s psychiatrickou léčebnou. Křížit blechy s bramborama za účelem samoškrabných brambor by v rukou Hesus Attor mělo možná úspěch. Proč? Protože hudba, kterou tito šílenci vytvořili, je bláznovsky geniální. Do svého díla Pardon, které už svým názvem lepí dvě evropské metropole (což je mimochodem nápaditě zapracované do stylové obálky), totiž vmíchali obrovské množství žánrů zdánlivě odlišných. Krom vlivů folkloru arabského, či italského a latinského se ještě setkáváme se střetem funky, reggae, country, blues, jazzu a dalších. Tenhle pejsko-kočičkovský dort je ale nečekaně působivý. Nechci vidět zápis v kartotéce osobních lékařů jednotlivých členů kapely, ale věřím, že bude podobně pestrý jako hudba, kterou ze sebe sypou.


Na první poslech těžce rozhádané skladby, které tu drtí rychlopalný zběsilý metal a tu zase konejší slovy ukolébavky. Nestačíte se divit, kdy jste z polohy jedné náhle mrštěni do polohy diametrálně odlišné, a ačkoliv se to může zdát opravdu podivné a nepravděpodobné, vše nakonec má svůj smysl. Z tohoto svázaného balíku sice trčí dost věcí ven, přepravní služba jej však převezme a doručí bez větších prodlev. Už jsem zmiňoval onu nepochopitelnou a nečekanou změnu nálad a rychlostí, ale věřte mi (nebo ne), že po prvním poslechu vám zůstane v hlavě tolik otazníků, že se k albu vrátíte a po tom druhém třetím přehrání si jej oblíbíte. Bez odporu začnete zkoumat veškerá dostupná zákoutí, ať už v nich hraje hlavní roli saxofon, skotské dudy, klávesy nebo jen elektrická kytara.


Tahle deska se tak stává exkurzí do blázince, ale vy máte svého osobního průvodce, který se sice jeví jako vyšinutý, ale přeci jen se v tom zmatku dokáže orientovat. A jak jsem už několikrát naznačil – album se vám začne líbit a to setsakramensky návykově. Ale pozor! Užívejte střídmě, za stavu bdělého, nebo v doprovodu osoby plnoleté a svéprávné...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky