Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jedna z mála opravdu kvalitních a přínosných kapel z Chile Hetroertzen brázdí scénu dobrých patnáct let a je tedy jasné, že novou desku této smečky vyhlíželo nemálo hladových krků, hledajících něco víc, než jen obyčejný nářez. Z původně ryze black metalové hordy se kapela proměnila k nepoznání až do současné podoby, kdy ve svém rukopisu mají své místo jak black tak heavy metal, s tím, že celé dílo je protkané rituálním ambientem, šumy, ruchy a v neposlední řadě černou mší.

Přiznávám se bez mrknutí oka, že mi „Ain Soph Aur“ z kraje přinesl nejednu vrásku. Namlsán geniálním splitkem „Capax Infiniti“ s geniálními Dodsengel jsem čekal jaksi, ehm, něco jiného. Úvodní ambientní vstup jsem bral jako parádní bránu do neviditelného světa, následující vypalovačka „Blood Royale“ mě ovšem ohromila. Bohužel v tom negativním smyslu slova. Podivné rádoby operní vokály mi trhaly uši a do výplachové řezničiny, jinak tedy s krásným zvukem, nějak moc nezapadaly. Po naivním očekávání, že je vystřídá bestiální ryk, jsem pochopil, že Hetroertzen jsou zkrátka někde jinde a na nový typ zpěvu si budu muset zvyknout. Ostatně cítím z různých částí, kde kila převládají a do černého světa vstupuje starý hejvík, šeredná chapadla dávných alb Kinga Diamonda respektive Mercyful Fate. Podivné fistulky a jeky tomu jen nasvědčují.  O výpravné skladbě písní a potažmo celého alba nemluvě. Když pak do hry vstoupí i host, mám pocit, že slyším starý dobrý Ancient za éry Lorda Kaiphase, který si Kinga rovněž rád pobrukoval. Kark v domácích Dodsengel předvádí, kam až se dá s hlasem zajít a podobné kousky si připravil i pro Hetroertzen. „Endless Light“, kterou ovládl beze zbytku, patří mezi nejvýraznější skladby alba. Zvlášť po temné ohavnosti „The Lifting of the Veil“ působí na posluchače jako živá voda.

Do tenat padnete opět z následující instrumentálkou „Carrying the Forbidden Flame“. Věřím, že klasičtěji zaměření blackers mohou mít z množství ambientních instrumentálních skladeb kopřivku, naopak fans nevšedních okamžiků si budou lebedit. Díky těmto krátkým vstupům působí „Ain Soph Aur“ celistvě. Dosaďte si ryze okultní lyriku, ve které je znát, že Frater D (mozek i duše kapely) už dávno není ve fázi prvního oťukávání astrálního světa a luciferiánské magie. Metalovou tvář zachraňují výstavní pecky jako „The Rose and the Cross“ či geniální „Spirit Eater“. Frater D ví přesně, co jeho skladby potřebují. Bicí vás často rozervou hyper blasty, dodivočí šamanskými rytmy či jen klasicky metalově rozpogují. Stejně tak parádní kytary (jak vícestrunné, tak tlustostrunné) řežou jak cirkulárka.

Po prvotním zklamaném nádechu a chutí na desku zapomenout mi stejně vrtala hlavou. Nakonec jsem se novinkou „Ain Soph Aur“ nemusel násilně prokousávat, ale s radostí si ji užil. Jsou zde místa, která bych klidně postrádal (v čele s rituálním hlasem, který ne vždy sedí). Nicméně ctím celou desku, jak leží i běží a doufám, že se do budoucna vše usadí, rozleží, vylepší a další deska bude už úplné mistrovství, do kterého zatím zbývá malý kousek.