Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Krátce před vydáním Unextinct jsem si dal opáčko a pro připomenutí si projel diskografii italských deathers Hideous Divinity. Když jsem tyto brutální sympaťáky „objevil“, právě vydali vynikající třetí zásek Adveniens, který si mě omotal kolem prstu. Se Simulacrum si vše sedlo a s EP LV-426 potvrdilo. Tato smečka bestiálních, avšak technicky velice zdatných hitmakerů je na vzestupu a zatím nevypadá, že by se měla zastavit.

V sestavě kapely se ovšem cosi změnilo. Giulio Galati ještě stačil album nahrát, ale už „pouze“ v roli hosta, což mu nezabránilo předvést dech beroucí výkon. Jeho nástupce, Edoardo Di Santo, nebude mít přes všechny své schopnosti (opět fenomenální bubeník – Ade na příklad) věru lehkou pozici.

Tady je ta božská hrůza,

Obrovský život mrtvých,

Vůně hnilobného dechu

Lhostejná, eucharistie vyvolává sílu, hrůzu

Život se formuje a poté deformuje

Mé první myšlenky při poslechu Unextinct se daly shrnout do jednoduchého – KURVA! Masakr! Jako první vás liskne přes čumák zvuk. Tohle je NĚCO! Takhle prostorově Hideous Divinity ještě nezněli. Dalším nepřehlédnutelným faktem je opět o něco brutálnější a násilnější styl podání. Hideous Divinity jsou rovněž atmosférickou bandou. Do svého tyglíku chutí a vůní přimíchali kousek blackové blasfemie. Nicméně s tímto kořením se nepřehání. Deskou pouze tyto tendence prosakují.

Unextinct je variabilním počinem. S výbuchy vzteku, blastů a masakrů rezonuje těžkotonážní groove s neutuchajícími změnami rytmů a tlaků. Pan zakladatel a tvůrčí terorista, Enrico Schettino, samozřejmě nechává jako citlivý skladatel mluvit všechny nástroje včetně geniálního vokálu. Výkon Enrica H. Di Lorenza je vskutku vynikající. Velice rychle se vypracoval mezi smetánku growlerů a screamerů. Jeho hlasivky dodávají řádnou porci barev a síly. Jeho talent vymyslet výbornou linku, která skladbu pořádně nakopne, je obdivuhodný.

Pojetí death metalu v rukou Hideous Divinity je hodný nového tisíciletí. Old schoolu se kapela nevyhýbá, ale stejně jako prvky symfonických prvků nebo blackové blasfemie, jsou tyto kousky pouze částmi skládanky krutých emocí. Vynikající jsou ta místa, která s metalem nemají nic společného – pro příklad si pusťte neklidný akustický úvod Atto Quarto, the Horror Paradox. Když se pak tento motiv zakomponuje do deathové vichřice, padá mi brada a třesou mnou vibrace.

Kdo mi zašil ústa?

Kdo vytvořil kvazi-sentient?

Hrajte na mrtvý nástroj

Bestiář nemožného, zpívej mi!

Jsem zpívaná elegie

V zděšeném tichu

V mrtvém světě

Unextinct je deskou poměrně rozsáhlou. Padesát minut násilných filosofických tortur však uteče jako voda v řece. Pestrá sbírka nálad ani na okamžik nedá prostor k ustrnutí, ke kouknutí se bokem. Pohltí vás a nenechá nadechnout. Hideous Divinity jsou na svém pomyslném vrcholu, který nepůjde jen tak znovu překonat. Pro mě se okamžitě stává Unextinct jedno z letošním nejlepších alb. Hideous Divinity!