Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nová deska americké kapely High Command nám do redakce došla někdo loni v říjnu a když byste se mě teď zeptali, co mě přimělo si ji z toho odkazu stáhnout a začít s jejím poslechem, solidní odpověď bych dohromady nedal. Nevím. O této krátce sloužící pětici jsem do té doby neslyšel ani slovo, obal možná cosi sliboval, ale rozhodně ne to, co na mě z desky vyskočilo, a když o tom tak přemýšlím, asi v tom bude jméno jejich vydavatele, které má u mě docela dobrý zvuk. Na Southern Lord Recordings většinou nevydávají blbosti.

Kapela jako taková funguje od roku 2016 a na svém kontě doposud měla dvě krátkometrážní EP a dlouhohrající debut Beyond the Wall of Desolation z roku 2019. Aktuální novinka Eclipse of the Dual Moons je velká deska číslo dvě a společně s odkazem na její stažení došla i docela dlouhá pohádka o tom, proč je tahle nahrávka skvělá (což je tradiční) a pak pár informací o tom, kde si kapela brala inspiraci. A toto zjištění už zase tak tradiční nebylo, protože když budu citovat překladač, tak kapela je kromě metalové hudby ovlivněna i chlípným násilím Roberta E. Howarda, Michaela Moorcocka, Jacka Vance a dalších. Pokud vám snad ta jména nic neříkají, tak jen dodám, že jde o autory fantasy, ságy o Barbaru Conanovi, knih jako Král mečů a vůbec takové té literatury, která se v literárních čajovnách používá na vypodložení houpajících se židlí.

Hudebně naštěstí nejde o klávesami napěchovaný a epický rádoby symfo-metal, i když i zde klávesové nástroje zazní (bude řeč dále), ale o řádně navztekaný thrash, který ale není úplně čistý a na internetech lze dohledat všechno možné od crossover thrash metalu, přes crust až po hardcore punk (sic!). Za mě jsou High Comand především zběsilí - od první vteřiny na vás vletí jak uragán a je úplně jedno, jaký žánr se vám v ten moment bude honit hlavou. Slyšet je především klasický thrash za mě především německé školy (Destruction), hlas je plný síry a vzteku, kytary ostré a obhroublé zároveň a všechno se to staví na energii, ve většině případů na rychlosti a nasazení. Pokud snad očekáváte nějaký bonus navíc, nějaké novum nebo originální přístup, prakticky ničeho se nedočkáte. Silné stránky budete muset hledat jinde.

Třeba v tom, že z té kytarové smršti, která ať chcete nebo nechcete, ve zvuku maximálně dominuje, se zcela nečekaně vynoří klávesy. A dokonce ve skladbě Fortified By Bloodshed, která je jinak docela nudná, se objevíhammondky. Co tam dělají, se mě neptejte. High Command za mě ani v náznaku nemají umělecké ambice a kdo jim nakukal tohle, musel mít smysl pro notně černý humor. Nějakým nedopatřením došlo i na smyčcové nástroje a jestli jste si snad thrash metal doposud nespojovali s houslemi a violoncellem, máte právě možnost svůj náhled poněkud korigovat. Slyšte skladbu Chamber of Agony!

Nicméně konec srandy. Všechny tyhle ingredience kapela využívá velmi střídmě, skoro vůbec a když budete při poslechu dostatečně rychle třepat hlavou, možná si jich ani nevšimnete. Základem je thrash, řádně navztekaný, který si umí poradit jak s klasickou jízdou na vyšší rychlostní stupeň, tak s místy se vyskytujícími pomalejšími pasážemi, které desce přidávají zajímavý, téměř až vypravěčský rozměr. Skladby se zcela běžně dostávají přes pět minut a po pravdě je docela zřetelně slyšet, že kapela v nich svým způsobem oživuje příběhy svých literárních hrdinů.

Pokud bych měl přidat nějaké závaží na druhou misku vah, bude to jistá šablonovitost a jednotvárnost, která se v druhé polovině téměř padesátiminutové desky začne docela výrazně hlásit o slovo. Těch nápadů není zase tolik a z tohoto pohledu se může album jevit jako docela dlouhé. A to ani nezmiňuju závěrečnou, dvanáctiminutovou Spires of Secartha, která je skoro k nepřežití. Hodně citelným závažím na této straně váhy je potom výrazně zničený zvuk, u něhož to s tou ostrostí ve studiu přehnali a řezali hodně do krve. Budiž jim přáno. No a samozřejmě na místě je přiznat i velkou míru nepůvodnosti, kdy se po cestě poslechu budete velmi často shýbat k zemi a sbírat střípky pro zkoušení své hudební paměti. Což může vadit, ale taky nemusí.