Recenze: Hissing - Permanent Destitution

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

HissingPermanent Destitution

Victimer15.11.2018

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: notebook / minivěž / phone

VERDIKT: Je to krátké, neschopné chůze, leze to za nehty a našlo to smrt blízko nevábné fabriky. Tak chcípou Hissing.

Znáte ten pocit, když vaše tělo tíží fyzická bolest a bude trvat hodně dlouho, než se jí nadobro zbavíte? Čistě pocitově něco na ten způsob produkují mlaďoši Hissing. Něco, co vás sžírá, oslabuje a co nad vámi nakonec zvítězí. Když se navíc vyrojí pochybnosti a hlavu ovládají deprese, je těžké se bránit. Čistě pocitově. Liší se jediné - tahle nemoc není dlouhá, je to rychlý proces.

Poslední dobou si v nemravně obskurní hudbě docela libuji. A právě stírané hudební těleso za nemravné určitě považuji. Znovu jsem po čase zabloudil do stáje Profound Lore a sotva jsem začal snášet útlak zbrocený krví z lesa - Infernal Coil, narazil jsem na další surové sdružení jménem Hissing. Tříčlenný deathmetalový vrtoch ze Seattlu, kde se počasí bůhvíjak nedaří a na hudbě kapely to zanechává své stopy.

Hissing hrají disonantně načernalý death metal, sonicky znehybňovaný a s touhou se ze svého patvaru prorvat ven. Ale nejde to! Ke slovu se dostanou i stravitelné momenty, ale není to nic, po čem by nezůstával hnusný zápach v ústech. Hissing jsou odporní a umí se ve svých sračkách brodit. Místy se jejich hnus zastaví na místě, kdy opřený u plotu civí do prázdnoty a zhusta se nedechuje. Jako by z něj právě vyprchala poslední známka života.

Permanent Destitution je debut řízený kakofonními chámody vedoucími z bažin otupění, kdy zatěžkaná disharmonie bere osud na svá bedra a netlačí kapelu do vysokorychlostních otáček. Jen někdy. Má rudo před očima, ale její bahenní osud svírá doomový kal a blackmetalová infekce, která nepřišla přímo z lesa, ale nejspíš se dostala ven rýhou pod dveřmi léčebny schované na konci města. Tohle album zdobí nihilismus, pocit odcizení, industriálních ozvěn z nedalekého provozu, kde do tmy zírají obrovská sila, která nebudou sloužit pouze k zaskladnění krmiva nebo cementu. Bude tam něco horšího... Něco, co protíná tmu chladně necitlivým ruchem.

Třicet pět minut jisté zvrhlosti, která nijak závratně neuhýbá ze zaběhlých tradic hnusu, přesto její realizace zanechává slušné ohlasy. Pohladit tu neurčitost a neuchopitelnost provází pořád stejné mrazení. Někdy záhy vyprchá, jindy se vrací a neopouští nás. S Hissing se drží a celkové pojetí ve mně zanechává slušný dojem dobře zvládnutého bordelu, který se možná nevymyká, ale to své si odplive.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?