Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Horn Of The Rhino - Weight of Coronation

Horn Of The RhinoWeight of Coronation

Jirka D.1.1.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album, které potřebuje čas a soustředěnější poslech, aby vydalo vše, co jest v něm ukryto. Téměř sedmdesát minut plných hutné porce muziky, pomalého i rychlejšího tempa, odvážného zpěvu a nevšedního pohledu na soudobou sludge scénu. A nedoporučuji poslouchat v autě.

Další recenzí zůstáváme ve Španělsku ... nějak se mi po tom teple asi stýská nebo co. Na hřejivé slunce si budeme muset ještě chvíli počkat a pokud máte pocit, že k nám přijde aspoň jeho náznak ve spojení s kapelou Horn Of The Rhino, následující řádky vás velmi rychle vyvedou z omylu a střemhlav uvrhnou do neprostupných temnot blátivých močálů v  rytmu sludge. Dnes se budeme pohupovat na bručících kytarách, pomalých tempech a muzice tak hutné, že se táhne jak staré lepidlo. Jiskřička naděje? Je tam, ale to už bych se předběhl o pěkný kus cesty. Nejdřív se podíváme do minulosti.

 

Kapela Horn Of The Rhino vzniká v roce 2010, tedy nedávno. Na první pohled jednoduchá a přímočará historie se začíná komplikovat v okamžiku, kdy se dovídáme něco o tom, že nejde ani tak o vznik jako takový, ale pouze o přejmenování kvůli nějakým, zajisté příjemným, soudním tahanicím. Původně se kapela jmenovala pouze Rhino a fungovala od roku 2004. V roce 2006 se pochlubila první demo nahrávkou a pak už vše jelo jak splašený vlak. O rok později vychází první album Breed The Chosen One o stopáži skoro hodinu a hned rok na to následná deska s pořadovým číslem dva Dead Throne Monarch, která je ještě o deset minut delší. Pak dochází k převratu v názvu kapely a 19. července tohoto roku je na světě další, víc jak hodinová porce muziky, která vychází u jihočeského vydavatelství Doomentia Records.

 

Jo, Weight Of Coronation je pořádně tíživá porce, což se muzikanti snažili vystihnout i grafickou úpravou obálky nahrávky, kde se jistá, v obličeji mrtvolně bledá slečna snaží unést tíhu těhotenství (minimálně dvojčata). V propagačních materiálech se mluví o muzice v trash / doom metalovém duchu (klidně sneseme i módní označení sludge) a k poslechu vybízí mino jiné i fanoušky Alice In Chains. Tahle poznámka mě zaujala asi nejvíc a stala se první příčinou, proč jsem se u této desky zastavil trochu podrobněji. Zvlášť vzhledem k faktu, že ten pravý, poctivý grunge je už nějaký ten rok dead. První dojem z poslechu byl celkem jednoznačný – silně hutná  a pomalá muzika založená na podladěných kytarách, které dostaly v závěrečném mixu největší šanci vyniknout; okamžitá asociace s živým vystoupením Gospel Of The Future, na které když vzpomínám, stále mi lehce vibrují vnitřnosti. Tenhle první poslech se odehrál na služební cestě při jízdě po dálnici a můžu říct, že jsem měl na chvíli pocit, že jedu v tanku - hrnul jsem si to neohroženě vpřed, takže když teď na to vzpomínám, jsem rád, že jsem dojel tam i zpět v jednom kuse.

 

Další seznamování už probíhalo v poklidu domova a v ten moment začalo z dříve slyšené hutné hudební kaše vybředat i cosi jiného, zajímavého a celkový, z počátku černošedý obrázek se začal probarvovat i jinými odstíny. K typickým, očekávaným skladbám (Speaking In Tongues nebo Throats In Blood) se začaly přidávat jiné, rychlejší, propracovanější a v každém ohledu zajímavější. Dochází k zajímavým změnám tempa, ze skočné úderky se v okamžiku stává až funerálně pomalá záležitost, postupně se ze scény mizí nástroje, až zůstává pouze kytara, aby se vše nakonec vrátilo s ohromující a vše drtící silou. No a vše je zastřešeno charismatickým hlasem Javiera Gálveze, který se někomu líbit bude, někomu ani v nejmenším, rozhodně ale nikoho nenechá klidným. Především tady byla asi nalezena inspirace u Layne Staleyho, ale klidně bych se tu mohl ohánět i Chrisem Cornellem. Vliv zcela jednoznačný, ale položit mezi všechny tři pány rovnítko už bych si netroufl, k tomu Gálvezemu přeci jenom ještě nějaký ten stupínek chybí. Každopádně jeho šponování hlasivek celou muziku obohacuje, vyzvedá z běžné produkce a je na každém, zda jeho zpěv ocení či nikoliv.

 

Jako obvykle se nebudu probírat celým tracklistem, zkusím vytáhnout pouze nejzajímavější momenty, se kterými stojí za to se seznámit a udělat si tak lehký exkurz do tvorby Horn Of The Rhino. Vaší pozornosti by určitě neměly uniknout dvě skladby, ve kterých lze při troše fantazie a dobré vůle najít „vliv“ grunge scény, ale které dostaly nový, slušivý kabátek a tak můžou stát zcela hrdě a vzpřímeně na prahu druhého desetiletí 21. století – Sovereign a Weight Of Coronation. Má oblíbená je příjemně rychlá úderka Southern Beast a pokud má někdo rád akustickou kytaru (kde ta se tady sakryš vzala?!), ať si pustí závěrečnou Crushed And Dragged To The Swamp, kde ke konci nalezne trochu té romantiky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky