Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Horn Of The Rhino - Weight of Coronation

Horn Of The RhinoWeight of Coronation

Jirka D.1.1.2011
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Album, které potřebuje čas a soustředěnější poslech, aby vydalo vše, co jest v něm ukryto. Téměř sedmdesát minut plných hutné porce muziky, pomalého i rychlejšího tempa, odvážného zpěvu a nevšedního pohledu na soudobou sludge scénu. A nedoporučuji poslouchat v autě.

Další recenzí zůstáváme ve Španělsku ... nějak se mi po tom teple asi stýská nebo co. Na hřejivé slunce si budeme muset ještě chvíli počkat a pokud máte pocit, že k nám přijde aspoň jeho náznak ve spojení s kapelou Horn Of The Rhino, následující řádky vás velmi rychle vyvedou z omylu a střemhlav uvrhnou do neprostupných temnot blátivých močálů v  rytmu sludge. Dnes se budeme pohupovat na bručících kytarách, pomalých tempech a muzice tak hutné, že se táhne jak staré lepidlo. Jiskřička naděje? Je tam, ale to už bych se předběhl o pěkný kus cesty. Nejdřív se podíváme do minulosti.

 

Kapela Horn Of The Rhino vzniká v roce 2010, tedy nedávno. Na první pohled jednoduchá a přímočará historie se začíná komplikovat v okamžiku, kdy se dovídáme něco o tom, že nejde ani tak o vznik jako takový, ale pouze o přejmenování kvůli nějakým, zajisté příjemným, soudním tahanicím. Původně se kapela jmenovala pouze Rhino a fungovala od roku 2004. V roce 2006 se pochlubila první demo nahrávkou a pak už vše jelo jak splašený vlak. O rok později vychází první album Breed The Chosen One o stopáži skoro hodinu a hned rok na to následná deska s pořadovým číslem dva Dead Throne Monarch, která je ještě o deset minut delší. Pak dochází k převratu v názvu kapely a 19. července tohoto roku je na světě další, víc jak hodinová porce muziky, která vychází u jihočeského vydavatelství Doomentia Records.

 

Jo, Weight Of Coronation je pořádně tíživá porce, což se muzikanti snažili vystihnout i grafickou úpravou obálky nahrávky, kde se jistá, v obličeji mrtvolně bledá slečna snaží unést tíhu těhotenství (minimálně dvojčata). V propagačních materiálech se mluví o muzice v trash / doom metalovém duchu (klidně sneseme i módní označení sludge) a k poslechu vybízí mino jiné i fanoušky Alice In Chains. Tahle poznámka mě zaujala asi nejvíc a stala se první příčinou, proč jsem se u této desky zastavil trochu podrobněji. Zvlášť vzhledem k faktu, že ten pravý, poctivý grunge je už nějaký ten rok dead. První dojem z poslechu byl celkem jednoznačný – silně hutná  a pomalá muzika založená na podladěných kytarách, které dostaly v závěrečném mixu největší šanci vyniknout; okamžitá asociace s živým vystoupením Gospel Of The Future, na které když vzpomínám, stále mi lehce vibrují vnitřnosti. Tenhle první poslech se odehrál na služební cestě při jízdě po dálnici a můžu říct, že jsem měl na chvíli pocit, že jedu v tanku - hrnul jsem si to neohroženě vpřed, takže když teď na to vzpomínám, jsem rád, že jsem dojel tam i zpět v jednom kuse.

 

Další seznamování už probíhalo v poklidu domova a v ten moment začalo z dříve slyšené hutné hudební kaše vybředat i cosi jiného, zajímavého a celkový, z počátku černošedý obrázek se začal probarvovat i jinými odstíny. K typickým, očekávaným skladbám (Speaking In Tongues nebo Throats In Blood) se začaly přidávat jiné, rychlejší, propracovanější a v každém ohledu zajímavější. Dochází k zajímavým změnám tempa, ze skočné úderky se v okamžiku stává až funerálně pomalá záležitost, postupně se ze scény mizí nástroje, až zůstává pouze kytara, aby se vše nakonec vrátilo s ohromující a vše drtící silou. No a vše je zastřešeno charismatickým hlasem Javiera Gálveze, který se někomu líbit bude, někomu ani v nejmenším, rozhodně ale nikoho nenechá klidným. Především tady byla asi nalezena inspirace u Layne Staleyho, ale klidně bych se tu mohl ohánět i Chrisem Cornellem. Vliv zcela jednoznačný, ale položit mezi všechny tři pány rovnítko už bych si netroufl, k tomu Gálvezemu přeci jenom ještě nějaký ten stupínek chybí. Každopádně jeho šponování hlasivek celou muziku obohacuje, vyzvedá z běžné produkce a je na každém, zda jeho zpěv ocení či nikoliv.

 

Jako obvykle se nebudu probírat celým tracklistem, zkusím vytáhnout pouze nejzajímavější momenty, se kterými stojí za to se seznámit a udělat si tak lehký exkurz do tvorby Horn Of The Rhino. Vaší pozornosti by určitě neměly uniknout dvě skladby, ve kterých lze při troše fantazie a dobré vůle najít „vliv“ grunge scény, ale které dostaly nový, slušivý kabátek a tak můžou stát zcela hrdě a vzpřímeně na prahu druhého desetiletí 21. století – Sovereign a Weight Of Coronation. Má oblíbená je příjemně rychlá úderka Southern Beast a pokud má někdo rád akustickou kytaru (kde ta se tady sakryš vzala?!), ať si pustí závěrečnou Crushed And Dragged To The Swamp, kde ke konci nalezne trochu té romantiky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky