Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Horrendous je nepříliš známá kapela z americké Philadelphie, kterou tvoří tři hráči, konkrétně bratři Knoxové a Damian Herring. Od svého založení a prvního dema, což bylo v roce 2009, natočili tři alba a posledním z nich je čerstvá novinka jménem Anareta.

Víceméně stylový obal dává na srozuměnou, s jakým žánrem se lapený posluchač bude potýkat. Ošem když na mě poprvé zachrchlaly hlasy z úvodní skladbyThe Nihilist, upřímně jsme nevěděl, co si myslet. Jakýsi zaostalý blackmetal jakoby vyražený z podrážky přerostlého adolescenta nečekaně zkřížil meč s mým plánem zatančit si s kmotrem Smrťákem polku.

The Nihilist, tento nevšední otvírák celé patálie, zavání starobylou špelunkou plnou síry a archiválních svazků, jenž neměly být nikdy zveřejněny. Tady se moje pozornost utápěla v zoufalém udržení rovnováhy mezi špínou a vzletným kytarovým sólem objevivším se náhle jakoby z jiného světa, které s velkým úsilým pootevřelo branku honosnějšího vizuálu.

Přestože se několik úvodních minut potácím v různě odstíněných vrstvách kalu, nestejnorodý materiál představuje zajímavou paletu podivných nápadů zkompletovaných do díla, které mění tváře od zavilých typů po přívětivější úsměv umaštěného individua. Hevíková sóla rozléhající se prázdným prostorem chrámu jen ztěží provětrávají zadušené bicí, nad nimiž se odehrává věčný boj mizerné atmosféry s líbivou pomádou progresivně laděných myšlenek. Album se rozhodně nemůže chlubit vyrovnanaností úmyslné samoty misantropa, jelikož staré povlečení se neustále mísí s novátorským a svěžím entuziasmem, ve výsledku je to podobné, jako když se ve vyvětraném pokoji odkope rozespalá selka. Následkem je hodně podivný, lehce rozpačitý dojem. Když už chci plivnout, že to je slabota, najednou se odnikud vynoří silný motiv pokládající předchozí myšlenku na lopatky.

Mám dojem, že silnější dech album chytá až ve třetí skladbě. I v Siderea jsou sice stále patrné dozvuky prvotního neumětelství, ale ty melodie! Překrásné nápady, přitom nic složitého, jen ten bazální nános posadit na rychlé perkuse a zanořit uvolněné prsty do strun. Takový skok překlenující žánrovou chudobu jsem nečekal a zůstávám příjemně opařen. Ne žeby Horrendous od této chvíle nabízeli kdovíjakou nirvánu, na to jsou pořád obklopeni krutým amatérismem, ale skryté odlesky nebroušeného briliantu nelze ignorovat. Ve všudypřítomné, nepolevující starobě prosvítají pleny mladé panny, jejíž lůno hodlá uzákonit všechna myslitelná potěšení již před svatbou.

Ze vší té nevyhraněnosti dominantně vyčnívá chorý, suchým vzduchem konzervovaný vokál. Souchotiny a plicní katar padá na okolí spolu s lekníny staré plísně. I ty vzdušnější a na pohled zdravím zářící melodie jsou zachváceny touto prašivinou, která povstává z kobek podzemních rytmů. Kouzlo dusivé atmosféry se daří rozbít až v instrumentálních pasážích, které mi hodně připomínají kapely jako Pelican nebo Scale The Summit, což jen ukazuje, jak žánrově široká tahle deska je.

Chce to mít v hlavě podobně široký rozsah, aby album dostalo šanci. Je třeba prožívat lásku ke špíně a zároveň se neštítit doteku orosené trávy. Mít trpělivost a přečkat úmorně práchnivé pasáže až do příchodu čerstvé mízy, kdoví odkud sklizené. Vskutku zajímavé, ale v hodnocení pořád krajně nejisté.