Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Horse Latitudes - Awakening

Horse LatitudesAwakening

Victimer4.10.2012
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Temnota, která po celou dobu deskou prostupuje, triviální sonická tyrana a v neposlední řadě slušně zvládnuté kompozice, jsou hlavními aspekty, proč se mi kapela vryla do paměti.

Vedle chrastících old school doom metalistů Hooded Menace, jsou další finskou akvizicí labelu Doomentia records HORSE LATITUDES. Kapela, jež se nevěnuje hororově laděnému zoufalství v kombinaci s smrťácky drsnosrstým zápachem Asphyx, ale jenž drtí ve zcela odlišné konstalaci. Věnují se totiž tuhému primitivnímu, podzemnímu, šamanismem načichlému sludge doom metalu. Když se věnuji tomuto srovnání dvou kapel z jedné skandinávské země, nemohu opomenout jejich kooperaci ve formě split alba, jež uzřelo světlo světa hned zkraje letošního roku. Na něj přispěli HORSE LATITUDES jedním destiminutovým trackem "Flame of Will" a o vydání se opět postaral Lukáš a jeho Doomentia. Pakliže jsem své sympatie již několikrát směroval do řad Hooded Menace, nebylo nic snažšího než se aktuálně podívat na zoubek i druhým špinavě sklepním interpretům.

 

Kapela, která své jméno převzala z názvu písně legendárních The Doors (druhé album Strange Days) vydala měsíc po zmíněném splitku své druhé album "Awakening". Další zajímavostí je bezesporu nástrojové obsazení finské trojice, neboť v jejich řadách nefiguruje klasické obsazení kytara - basa - bicí - vokál, nýbrž basa - basa - bicí - vokál, což jen dodává na celkovém hrubozrném primitivismu v dobrém slova smyslu. Šest hypnotických štychů "Awakening" kromě specificky zakaleného riffování klade důraz na těžkou podzemní náladu, která mi místy evokuje australskou workoholičku Mandy a její nezdravý doom metal Murkrat. Ostatně i v řadách HORSE LATITUDES lze nalézt ženu, jednu s baskytar pevně svírá virem podzemní muziky nakažená slečna Heidi. Ona podobnost ovšem vyvstává jen v některých, dejme tomu nemocných harmoniích. Podobnost celková je pak čistě náhodná.

 

horse latitudes

 

I když bych na jednu stranu uvedl, že HORSE LATITUDES nepřináší svým minimalistickým bordelem nic nového, způsob jeho interpretace mě klidným zrovna nenechává. Zkrátka, když to někdo umí, je pak těžké nepodlehnout. A tahle severská trojka mi kápla do pokaženého doomovému vkusu docela slibně. Už ona basová exploze, která rve uši v každém místě, kdy si člověk nědá pozor, je prostě silně nakažlivá. Hodně mě baví také zvrácená nálada celé desky. Tohle tam prostě musí být cítit a HORSE LATITUDES to umí zdůraznit. Určitě u podobně stižených kapel není dobré hledat nějaké zásadní proměny, vyčkávat na rozbouřenou masu riffů, protože tohle vůbec není na pořadu dne a už vůbec ne nutné. Muzika na pomezí drone a sludge metalového zoufání disponuje zcela jinými metodami k likvidaci sluchového ústrojí. Jednotvárnost je prioritou, porcovat na jednotlivé kusy není dobré, vše spojuje drsná mantra, kterou je nutné neustále povalovat po zarudlém patře. Pokud na to někdo nemá nervy, je nejen slaboch, ale zejména osoba nevhodná k pěstěnému primitivismu.

 

Ano, zmiňuji záměrně klady, jednoduše proto, že jimi je album prostoupeno. Jistě, najdou se i hluchá místa, motivy, které bych oželel, ale tahle práce je skutečně o celkovém přístupu. Ten je pak veden v solidně zvládnutých parametrech. Zastavil bych se ještě u vokálu, který má, vedle tlučení do blán, na starosti Harri. Jeho poloha je ke zhudebněnému bahnění dost kontrastní, neboť se nebojí čistých poloh a ze svých útrap se umí vyzpívat. Průměrně naléhavé, ale funkční.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky