Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před několika měsíci hudebním universem probleskla zpráva, že vůdčí paradisovské duo Greg Mackintosh s Nickem Holmesem plánují vydat album svého nového projektu, pojmenovaného podle jejich nejkontroverzněji přijatého alba - Host. Host, jak už název napovídá, oprašuje tehdejší darkwave a synth popové choutky s čistými vokály a minimem rockového stylu. O metalu nemůže být řeč vůbec. Na podzim zveřejněné klipy navnadily příznivce svojí goticky laděnou aurou a chytlavými melodiemi. Nezbývalo tedy než čekat na zbytek nahrávky.

Kdo si počká, ten se dočká. IX je zde a výsledek bez debat stojí za to. Opět platí, že komu neseděl Host, ten IX neocení. V mezičase uběhlo více než dvacet let, oba pánové jsou umělecky jinde, mají zkušenosti nejen hráčské, potažmo pěvecké, ale také zvukové. Zvuk, pokud si pamatuju dobře, byl tehdy podle slov Mackintoshe kamenem úrazu. Ve studiu se tenkrát rozdováděli tolik, že jim ve finále vylezlo z drážek něco jiného, než původně plánovali. To už dnes zřejmě nehrozí. Greg ví, co chce, a jak toho dosáhnout. Jeho umělecké vize se mu daří zhmotňovat bez výhrad. Ať už mluvíme o barvě nástrojů, stylu či atmosféře. On sám v rozhovorech, které kolovaly éterem, naznačil, že nechtěl vydat tuto muziku pod značkou Paradise Lost, byť mně osobně by to nevadilo, ale oslovil Nicka s tím, že by chtěl, aby IX nazpíval on.

Debut IX je svěží a příjemné svou náladou a chytlavostí nápadů. Stylově je svým způsobem pokračováním či rozšířením alba Host. Co čekat? Pro běžného metalového fandu jsou ke slyšení opět DM vlivy. Pro posluchače s otevřeným hledím a znalostmi ranku je jasné, že s DM to není tak horké. Nejhmatatelnější je Gregova dávno daná melodika. Jeho sžíravé melodické vyhrávky versus decentní elektronika nesena v darkwave vlnách s citacemi osmdesátkové romantické nové vlny v čele s New Order a tehdejší gotikou. Oba pánové přistupují k IX a Host po svém. To se dalo čekat.

Nepřepálená stopáž dovoluje albu volně dýchat bez nutných vycpávek a opakování. IX je plné nakažlivě svádějících skladeb, které fungují samostatně. Díky chytrým aranžím jsou organismem, ve kterém souvisí všechno se vším. Dominantní položkou desky není pochmurnost, byť melancholie je všudypřítomná. Hlavním výrazovým prvkem je radost. Radost, že i po více než třiceti letech to oběma pánům krásně hraje a spolupracuje. Oba muziku milují a je úplně jedno, zda se jedná o gotiku rockovou, elektronickou či death/doomovou. Host je důkazem, že i bez chrapláků a ostrých kytar umí ti dva napsat sakra dobrou muziku. Nick Holmes zpívá ve studiu suverénně. Umí vymyslet nosné linky, díky kterým je poslech alba balzámem pro duši. Host se mi líbí daleko víc, než většina nahrávek Paradise Lost poslední dekády. Výjimkou budiž Obsidian nebo Tragic Idol, které patří mezi mé nejoblíbenější. Všimli jste si, že jsem nezmínil jedinou skladbu? To nejde. Vše od úvodní Wretched Soul až po závěrečnou Instinct je sevřeným tělesem o devíti chodech, na kterém je snadné vytvořit si závislost. Nejedná se o hity s jasnými liniemi, vše vás postupně vtahuje a nepustí…