|
|
||||||||||

Ovlivnili Deftones, dali dobrou radu Pelican nebo Deafheaven. To je myslím dobrá vizitka a zároveň pozvání k následujícím řádkům. Těch mladších a hrajících kapel bude ale ve skutečnosti mnohem víc, když se rozpovídaly na téma svých oblíbenců a zmínily při tom Hum. Kapelu, která svou dráhu odstartovala už na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Do roku 1998 stihla nahrát čtyři alba a pak se stáhla do ústraní. Neměl jsem o ní ani potuchy, ze své skryté zátoky mi vyplavali naproti až teď spolu s comebackovým albem Inlet. Ten mírně vzrušující pocit objevení kapely, která hraje stylem blízkým vašemu vkusu a kombinuje zemitost s atmosférou a hladinou adrenalinu, je věc k nezaplacení.
Prostě trefa! Nedalo se jinak, než vzít diskografii Hum pěkně pozpátku, nabrat tu jejich vodu do džberu a lačně zapíjet žízeň. Slunce pálí, jde to snadno. Kdybych měl Hum stylově zařadit a k někomu přirovnat, volil bych slova jako kombinace rocku, atmosféry, zbytků hácéčka a shoegazingu a jména jako Cave In, Helmet a znovu Deftones. Tihle tři jmenovaní mi přijdou pro přiblížení tváře Hum nejpříhodnější. Prolítávám si mezi alby a je to jasné - Hum byli víc hraví, rozdivočení, víc hardcore, zkrátka mládežníci, kterým nedělalo problém se pěkně spustit. Někdy klidně falešně, ale dalo se to ustát.
Novinka je v tomto ohledu přece jenom usměrňuje, dvacet let je holt dvacet let. Inlet je deska hotové kapely, bez výstřelků, srovnané a kompozičně vyrovnané. Možná až vzácně semknuté. Ta mladá neurvalá duše v nich ale pořád dříme. A když k ní přidáme tu nakažlivě silnou atmosféru, ve které se typicky zahuštěný sound kytar pěkně přelévá a mezitím co se nás snaží hypnotizovat, tvrdě naráží do skal a způsobuje vlnobití v zálivu, je najednou jasno. Tihle Hum ke mně patří, jenom jsme se léta míjeli.
A ten jejich záliv (Inlet) je v tomto případě až symbolický. Hum jako by v něm žili svůj klidný, nerušený život, protože ten byl poslední dobou určen jiným věcem, než nahrávání dalších desek. Že by tihle chlápci byli opravdu tak trochu tiché vody? Vypadá to tak, ale teď je to stejně jedno, na nějaký čas je s tím konec. Kór, když nedá příliš práce pozorovat tu až oddanou směs nadšení a úcty, která vydání novinky provází. Jak z řad fans, tak přímo od kapel a taky médií. Lidi je zrátka uznávají a mají rádi.
Inlet je albem číslo pět, ale tím bych veškeré počty a další statistiky utnul. Hudba Hum je o emocích, o tom nestřeženém okamžiku, kdy je dobré jim dát průchod a nemyslet při tom na vhodné načasování, ale jenom na vlastní pocity. To ony řídí jejich směr. V zálivu Hum je živo, obloha je potemnělá a moře rozbouřené. Přesto není čas panikařit, balit věci a utíkat se schovat. Je to přesně naopak, to si jen Hum nachystali vhodné prostředí, aby mohli zdůraznit, že to zemité a divoké v nich má své náladové mechanismy, bez kterých to nejde.
V roce 2020 jde především o jejich nadhled v malování atmosféry. Je působivá a umí se dostat pod kůži a stejně tak je sympaticky přízemní, nepovyšuje se nad ostatní a souzní se soundem kapely. Tam je její místo. Prakticky každá skladba na albu je opakováním toho silného okamžiku, kdy se "to všechno" děje a pokud se to někomu zdá až moc na jedno brdo, vymlouvat mu to nebudu. Třeba to tak i je, ale já si všímám těch věcí uvnitř, té zvláštní chemie, na kterou není třeba slov. Jsou kapely, které ten pohled nabízí a jsou takové, které se k tomu ani nepřiblíží. Každý ať si udělá obrázek sám.
Hum s námi sdílí hodinku vyprávění s dobrým koncem, u kterého si zavzpomínáme jaké to bylo, když nám bylo patnáct a když se ta scéna kolem nás rozevírala. V Inlet je kus nostalgie, dokonce velký kus. Ale té zdravé, ne prázdného slzení s přehráváním. K Hum tohle ani nesedí, na to je v nich až moc dobrosrdečnosti. Nahráli desku, kterou je problém pustit z dohledu, a to je pro mě vlastně to vůbec nejdůležitější. Moc opravdovějších rockových alb jsem letos neslyšel, a když se vrátím k té semknutosti, tady je přímo nezlomná. Nevyprchává, nejde s ní hnout, drží.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Jirka D. / 8.7.20 6:53odpovědět
K těm podobným kapelám bych přidal ještě Junius (hlavně deska Reports from the Threshold of Death) a pak třeba projekt Palms. Fanoušci těchto mlhovin by v případě Inlet mohli být hodně spokojeni. Protože ona to skutečně je moc fajn deska.
Label:Earth Analog Records
Vydáno:Červen 2020
Žánr:alternative rock / metal
Matt Talbott - kytara, zpěv
Tim Lash - kytara
Jeff Dimpsey - baskytara
Bryan St. Pere - bicí
1. Waves
2. In the Den
3. Desert Rambler
4. Step into You
5. The Summoning
6. Cloud City
7. Folding
8. Shapeshifter

The Forks
Prana

Neuroticfish
A Sign Of Life

Evergrey
Hymns for the Broken

Tithe
Inverse Rapture

Mythopoeia
Magie

Only Sons
Lions and Unicorns

Laibach
MUSICK

Downfall Of Nur
Umbras De Barbagia

Numen
Erre

Mark Lanegan
Blues Funeral

Sphere
Inferno
Deus Deceptor je nová melo-deathmetalová banda ze severu Finska, které 15. ledna vyjde debutové album Eternal Eclipse. Stane se tak pod labelem Invers...
20.11.2026Deathmetaloví filozofové Contrarian jsou zpět se svým šestým studiovým počinem – Escaping Depravity. Album vychází 27. listopadu u labelu Willowtip.
19.11.2026Nejnovější videoklip z alba My Heart Has No Home od domácí kapeloy Awrizis je ke skladbě Chiroptera. Klik SEM.
19.11.2026Hlásí se Björn ze Stockholmu a jeho atmo-blackový projekt Isvidd, a to s nově vydaným singlem Scars of a Thousand Lakes. Poslech ZDE.
19.11.2026V pátek 27. listopadu se v pražském klubu Subzero potkají dvě kapely, které posouvají hranice současného kytarového experimentu a těžkotonážní psyched...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.