Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už je to pár let, co se mi dostala do rukou dlouhohrající prvotina francouzských Hyrgal Serpentine. Pamatuju si, že mě tenkrát bavila. Když jsem si teď dal opáčko v rámci naposlouchávání eponymní novinky, dal jsem za pravdu svému mladšímu já – prvotina byla povedeným dílem a možná i nejzdařilejším počinem kapely. Následující Fin de Règne se věnoval kolega Lomikar, který mé nadšení nesdílel. Desku jsem tehdy vynechal a nyní naznávám, že měl pravdu, předseda. Nic moc. Hyrgal zde ubrali na intenzitě a vlastně i na melodiích. Výsledkem bylo cosi uprostřed. Nemastné, neslané a bez zápachu. Na Hyrgal se C. F., jeho kolega z Fin de Règne – basák A. C. a dva nováčci – bubeník R. S. společně se zpívajícím kytaristou M. N. vydali poněkud odlišnou cestou.

Hyrgal je opět něco málo přes půl hodiny dlouhou zuřivou nakládačkou. Oproti svým předchůdcům je Hyrgal daleko přímočařejší. Hned od prvního taktu Diablerie je jasno. Pryč jsou velké melodie a blasfemické vichřice prvotiny a pokusy o poetično druhé desky. Kluci v rámci Hyrgal sází na punk, death a nasypaný black. Nahrávka si na nic nehraje, nezkouší se vrtnout na jednu či na druhou stranu uměleckého spektra. Respektive zvláštní vstupy k naleznutí jsou a v takovém momentě veškerý tlak padá do fáze ustrnutí.

První část alba obsahuje zdařilejší songy. Mezi nejlepší spadá už zmíněná úvodní Diablerie a na ni navazující Légende noire. Rytmus a způsob riffování láká do kotle na pořádný moshing. V půlce tempo spadne do bažin a zkouší se hrát na atmosférickou notičku. Vše však kazí chraplavý řevozpěv. Dojem z opilého krákání se snaží vylepšit skvělá kytarová vyhrávka, ale osten trapnosti zůstává… Naopak výtečnou se jeví La foudre puis la nuit. Moc se mi líbí její pozvolný rozjezd a následující ničivé tornádo s ambientními vstupy. To opět kazí zpěvy. Dokud pánové growlují, ryčí, syčí… je vše docela v pořádku, ovšem pouze do doby, co zkusí pět a halekat. To je v háji, soudruzi. To se na mě nezlobte. Celkově vzato, Hyrgal zní vcelku dobře, když se opře do strun a bicích. Když se sype a nezkouší se blbinky, je vše v pořádku. Jakmile se zvolní, začne se zpívat, vybrnkávat, je znát, kde má kapela achillovu patu. Skladby jsou tedy kvalitativně jak na houpačce. Tak dobře jako ze začátku už deska nehraje. Na závěr umístěná Au gouffre patří mezi to lepší, ale i tady C.F. nevydrží a pustí se do halekání. Tím počáteční tlak vynechává, což vede k ničemu dobrému.

Hyrgal je v podstatě prototypem průměrné nahrávky dříve slibné kapely. Když se podíváte na sestavu, je s podivem, čeho jsou muzikanti schopni v jiných táborech. Deska vyšumí dřív, než se stačí zabydlet v povědomí, že vůbec existuje. Možná jsem zbytečně kritický, ale podle mě je trestuhodné, když je možné, aby kapela vypotila nakládačky z kraje nahrávky a pak nebyla schopna udržet náladu ani během jediné skladby, natož stopáže celé desky.