Recenze: I Am No Hero - Nights Of Wonder

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

I Am No HeroNights Of Wonder

Symptom29.10.2020

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm

VERDIKT: Post-rockovou progresi tu nenajdete ani se svíčkou v pravé poledne, ale o tom tahle deska není.

Byť poslední dobou je moje touha po tomto žánru vlažná, sychravé počasí, žluté listí za okny a teplý šípkový čaj na stole, přímo nabádají k poslechu němých a přesto výpravných melodií post-moderního instrumentálního rocku. Aktuální sestava, nyní chudší o basovou kytaru, redukcí na trio příliš netrpí a uchovala si potenciál rozbušit všechna melancholická kytarová srdce o trochu rychleji. Na druhou stranu, Nights Of Wonder v žádném případě není o velkých gestech a protřelého posluchače skutečně nemá čím překvapit.

Správné slovo vystihující dojmy z prvního poslechu je: komorní. Sedmero skladeb pracuje téměř výhradně se základním rockovým materiálem, který zde představují bicí s příjemně naturálním zvukem a dvojice elektrických kytar s nezbytnými efekty a všudypřítomným tremolovým trsátkem. Občasné podtržení atmosféry klávesovým nekonečnem je jak povedené, tak očekávané a podrobnější komentář k němu asi nemám. Kolektivní pochopení hudby a její manifestace do instrumentální formy hudbě I Am No Hero prospívá, to je jisté.

Kritik ve mně má chuť poznamenat, že radost z dalších poslechů trochu kazí nepřeslechnutelný fakt nedostatku originality a sevřenosti žánrem. Čtyřka Raindream v prvních tónech slibovala inspiraci opojnou psychedelií v duchu disko beatů amerických Maserati, ale bohužel, naši borci šanci neproměnili. Výsledek, jakkoli příjemný, tak působí jen jako dlouhé intro bez pointy. Dvojka Stars se bez rozpaků hrdě hlásí k odkazu japonských Mono, což samo o sobě není nic špatného, ale jak praví klasik, originál je jen jeden.

Kapela společnými silami nahrála album, které se snadno poslouchá. Nights Of Wonder se naneštěstí i snadno oposlouchá a to je problém. Dílo zatím vyšlo pouze elektronicky a jeho klidná až stojatá povaha místy vyznívá jako digitální ticho. Absence basy není nepřekonatelný nedostatek a jsem rád, že na tuto mezeru nebyl aplikován vzorec "víc kytar, víc Adidas". Nahrávka sice nevyniká velkou vynalézavostí na straně kompozice, alespoň si ale drží dobrý standard, co do produkce. O čem to tedy celé je? Nehledejte více, než jen příjemné rozptýlení na cestě všedním dnem, rychlé vzplanutí i vyčerpání. Malý krok pro posluchače, nevylučuje velký krok pro kapelu, tak se nechme překvapit, co bude dál.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?