Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Metalcore vlna je stále v plné síle a nehodlá ustoupit nové, jiné nebo metamorfované. Na svět, protknutý všude číhající krizí, lezou na povrch další a další dělníci vůdčího stylu současnosti. Jak ještě dlouho tato přesycená scéna ustojí, stále se smrskávající schopnost, utrácet za hudební nosiče?

Icon In Me, ač debutující, nejsou seskupeni z úplných zelenáčů. Vokalista Tony JJ má za sebou působení u Mnemic, Transport League, či vynikajících C-187. S mikrofonem zachází jako ostřílený vlk. Mimo řvanou formu umí variabilně rozeznít i své čistější melodické polohy. Část zkušenějších zastupuje artilerista Morten (mj. The Arcane Order, Submission, Soilwork, Hatesphere). Ruská enkláva uskupení se tváří tajemně a svoji historii ukrývá.

Debut „Human Muzeum“ působí jako kompaktní celek. O jednotvárnosti nemůže být řeč. Každá skladba má jisté odlišení od ostatních, což u kapel tohoto ranku bývá častým nedostatkem. Předskakování Machine Head na koncertě v Moskvě dává tušit kvality, či alespoň schopný management.

Slunce dobíjí naše vymrzlé baterie po vydařené zimě, ale proč svoji tvář nenatočit směrem k animálnímu útoku „Dislocated“. Ryk, kytary kovají, rytmika stmelená silnostěnným krunýřem rdousí svojí sypanicí nebožáky v pokleku. Hned v úvodu Icon On Me ukazují, že je třeba si je vést v patrnosti do budoucna, schopnost tvořit řezavý koktejl mají přímo vetknutou v sudbě od narození. Singlovka „That Day, That Sorrow“, ke které kapela natočila klasický průměrný klip, povětšinou uhání v běžném truka-truka rytmu, má koule, melodické vokální emo linky, švih na vysokou zeď, přesto volba pro singl a video mohla být zvolena citlivěji. Kapele se daří tavba moderního mohutného thrash metalu do zajímavých novotvarů s nádechem progrese, která už v tomto stylovém tyglíku pomalu vysychá. Šedi a předvídatelnosti se nedočkáte, i protřelejší posluchač si zde najde momenty neomleté.

Z vážnějších tónů vytrhuje „Moments“, vysoce líbivá hned na první poslech. Uvolněná skákavka vypadnutá z šuplíku In Flames. Formulka ohrátá jako vzkaz sondy Voyager 1, přesto zde má místo a funguje. Komerčnější záměry jsou snad splněny. S úvodem „To The End“ se začínám obávat nejhoršího, ale naštěstí se vše ještě zvrtává na stranu dobrého vkusu a únosnosti, i když citováním známého. „In Memorium“ působí jako pomyslný předěl za slabší částí CD, kytara zní z podzemního zatopeného komplexu rozzlobeně, po prolomení silných zdí mocnou erupcí tryská čerstvá energie do rozběhlé mysli. Maximální nasazení, brutální atak bez slitování, občas proložen vhodnými sóly na rozběsněném základu. Kremace proběhla.

Bolesti chabých konců alb se nevyhýbají ani této družině. Některé skladby lze označit za funkční pojivo. V posledním kousku se nám pánové snaží navíc prodat spousty zapamatovatelných motivů a naznačit, že zas takoví rasové nejsou a dopřejí vám častého nadechnutí. Uvidíme, uslyšíme příště, zda mé předpoklady o nadějnosti spolku Icon In Me nejsou plané. CD naštěstí netrpí vážnou nemocí stylových souputníků, u nichž se vám vše slije v jeden neidentifikovatelný objekt, bez záchytných bodů.