Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V severoamerickém státě Oregon jsme si už pár zastávek udělali a vypadá to, že ještě zdaleka nenastal čas s tím přestat. Čert vem sucha i plískanice, mlhy a chladné zimy, tady se nám líbí a nejspíš líbit bude. Nebudu počítat s kým jsme si už potykali, ale další kapelou, která nám k tomu dává dost pádný důvod, jsou Idle Hands. Nové jméno na scéně, neokoukané, plné elánu a mladického zapálení. Nová krev kroutící svůj teprve třetí rok aktivní činnosti a představující své debutové album. A to si samo o sobě zvýšenou pozornost určitě zaslouží. Už pro to prostředí, ze kterého pochází. Znovu v tom hraje roli melancholie hrající si s podvědomím, znovu je v tom jistý díl temnoty a mystického rockerství. Kdepak, nelze odolat, musíme se ještě jednou nechat zlákat, protože podlehnout je až příliš snadné.

Idle Hands hrají heavy metalem naředěný gothic rock, což je asi nejjednodušší oštítkování jejich snažení. To pak také potvrzují kapely jmenované jako hlavní vlivy jejich tvorby. Dejte si dohromady Sisters Of Mercy a Scorpions a vedle nich třeba Accept a Depeche Mode. Všechno bude správně. Za sebe určitě kvituji zmínění už dávno zapomenutých Heroes Del Silencio, ke kterým to mají Idle Hands svým způsobem nejblíže. Představte si krátké, melodické a úderné skladby s čistým, ale temným vokálem, představte si všechny prvky typické pro gotické chmurné kytarovky a přitom je nesvazujte do uzlíku depresí a rozbořených nadějí. Nechte je vynořit nad hladinu, v klidu se podívat na sluničko, zlehka si zapózovat a zase se stáhnout do ulity. Jsou tam všechny pavučiny sklepa, stejně jako noční vidění skrze větve v zámeckém parku, ale je v tom taky hrdé pobrukování a mocné kadeře elastických kytaristů. Je v tom ale hlavně pohoda. Temně rocková pohoda.

Je to naprostá jednoduchost, chytlavost a přitažlivost, co pohání debutové album Mana. Nic na tom nemění ani prvotní dojem monotónnosti, kdy se zdá, že Idle Hands hrají po celou dobu desky prakticky to samé. Ona je to vlastně i pravda, ale jejich hlavní devíza spočívá v tom napsat několik náladově podobných songů, jen jemně je odlišit, jet si stále tu svou, a přitom neprudit opakujícími se motivy. Tohle nehrozí, na to jsou Idle Hands až moc na výši. Pak máme co do činění se snadno identifikovatelnou rockovkou, která je zbarvená víc do černa, než aby po nás házela sladkostmi, ale pod dekou jich pár schovaných má. Mana je kvapíkově šlapavá deska, která ani moment nenudí, a to nepřináší vlastně vůbec nic nového. Neřeší nic co by mělo být psáno mezi řádky, nic složitě nepitvá, ani nedémonizuje. Tohle nemají Idle Hands na svém debutu v popisu práce. Představují ideální řešení, jak složit desku na pohodu a zábavu pro všechny zúčastněné.

Mana je jedním slovem šťavnatá deska. Když už jsem se rozhodl zmínit vlivy, tak já tam slyším staré dobré Sisters Of Mercy, kterým je najednou lépe na světě a netlučou se ode zdi ke zdi v zamčeném pokoji bez světel. Je v tom i kus melodického severu, pokud bych mohl ukázat na evropskou scénu a nehledal příměry za oceánem. Tam jako by Idle Hands ani nepatřili. Slyším v nich trochu Sentenced, možná taky kousek Amorphis nebo dokonce HIM, ale třeba vás napadnou lepší kandidáti. Jmen jako takových už ale bylo dost. Idle Hands nahráli prima album plné hitovek a něžně zemitých skladeb, které nejde jen tak pustit z hlavy. Tohle je povedené setkání, které si budu dobře pamatovat. To sakra jo!