Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Návštěva punkové ikony u správce californské pouštní pískovny nemusí vždy nutně probíhat pouze v rovině zdvořilého debatování o momentální politické situaci na blízkém východě, hodnocení pěveckých kvalit právě běžící reality show hudebně nadaných číšníků, nebo polemizování nad kvalitou decentně usrkávaných doušků ze svátečního koflíčku naplněného výluhem z cibetkové kávy.

Pro nezávislého pozorovatele možná lehce překvapivé spojení dvou výrazných osobností šmrdlajících každý svá hřiště o pár bloků dál bez zdánlivě zaznamenáníhodné pravděpodobnosti společného víkendového mače, nicméně při pečlivém zapojení logického centra nevzhledné, houbovité věci uprostřed hlavy nám vychází, za předpokladu zohlednění příznivých podmínek působících ve správný čas na správném místě, výstup poměrně čistý a jasný, který počátečnímu potěšenému překvapení dopřává přeci jen kousek klidného přístavu a harmonie.

Inu, jak praví klasik, náhody neexistují. Iggy Pop stejně jako Josh Homme jsou myslivny otevřené a špatnostem nakloněné. Stačí letmo prolustrovat seznam jejich kolaborací, bočních projektů, hostování za posledních pár let a další střípek do mozaiky máme v kapse. Společné děťátko vzešlé z plodů vzájemných sympatií už od prvního spojení jejich chlapských dlaní tak dostalo chtě nechtě do vínku genovou výbavičku dalece převyšující nedochůdčata zoufale vřeštící v sousedních kolébkách.

Moc hezká výchozí pozice, nicméně netřeba rozdmýchávat vír nekontrolovatelných vášní a slepě provolávat věčnou slávu právě zrozenému superdítku, které sice ostatním může stále bez obav o vlastní důstojnost kynout hrdě spatra, avšak celkem neodbytně se hlásí dotěrná otázka, zdali je skutečně natolik geniální, krásné, skvělé, úžasné nebo se milým nebožátkům kolem a dokola pouze nedostává originality a špetky invence…?

Co si budeme povídat, máma Iggy společně s taťkou Joshem jednoduše připitomělého truhlíka zplodit nemohou. Nový živočišný druh do encyklopedií sice zapsán nebyl, což zřejmě neočekávali ani ti největší fantastové, avšak Post Pop Depression se přesto o absenci nápadníků obávat nemusí. Od šedého průměru neobdarovaných ho na první dobrou poznáte podle nepopiratelného charismatu Iggyho Popa ruku v ruce s nezaměnitelnou kytarovým hávem Joshe Homma…. Jak málo stačí být premiantem třídy. V dnešní době obzvlášť.

Těžko říci, která část obou osobností se v Post Pop Depression odráží více. Na povrch flegmatická, ovšem uvnitř neklidná povaha nahrává do karet taťkovi, jakmile se však nikdo nedívá, probudí se bez zbytečného otálení máminy rebelující sklony z mládí. Přesto ale celek funguje jak má, bez násilného potlačování či přeřvávání jeho přirozených instinktů a choutek. Je těžké nemít ho rád… jakožto diskrétního společníka k večernímu třídění celodenních prožitků, rozvolňovatele napjatých strun pracovního stanoviště nebo rozlepovatele spojených víček při ranním pokusu o rozhýbání tělesné schránky… i přes jeho neduhy pramenící ze spjatosti s rodinným poutem bránícím v širším rozletu. Je snadné se s ním cítit uvolněně a spokojeně, naslouchat jeho vyprávění, těšit se z jeho přítomnosti… na druhou stranu mi nečiní problém ho nechat po pár desítkách minut jít zase o dům dál, aniž bych tesknil a toužil po zaplnění prázdného kráteru v duši.

Iggy a Josh mohou být přesto na svého potomka právem pyšní, ve světě ostrých loktů a záplavy průměrnosti obstojí bez ztráty kytičky. Kterak se zapíše do myslí a srdcí těch, s nimiž na své cestě přijde do styku, záleží už jen na něm…