Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Das Seelenbrechen nabízí směr a souvislosti, které se dají s trochou snahy jasně číst.

Jako důležité vidím, že zcela odvanul odkaz Emperor, který čněl nad minulou tvorbou jako věčný stín a nemůže být překonán. Na závadu to nebylo, jen tam prostě BYL.

Z hlediska srovnání má novinka mnohem blíž k tvorbě Peccatum (např. skladba Pulse, jen tam hodit ženský zpěv), ale spíš stojí sama o sobě a nepotřebuje s ničím porovnávat. Metal jako takový se vkrádá jen zvolna, stal se z něj jeden z nástrojů rozšiřujících paletu použitých stylů. To množství nápadů, které se na „zlomené duši“ vyskytují, musí každého zaujatého fandu nadchnout. Inspirace přicházejí z mnoha směrů a činí z alba sbírku hodně odlišných pocitů. Aristokratickým odstupem a pompou na naši malost útočí orchestrální aranžmá, kde se zvuk klasických nástrojů doplňuje se sborovými zpěvy (Regen) a jako celek nám dávají pocítit naši titěrnost. Až krásné kytarové sólo mi vrací půdu pod nohy a trošku sebevědomí.

Z dalších inspiračních přítoků se valí proudy vod, které srovnávají hladinu autora a posluchače do stejné roviny. Potkávám jemné rockové balady doprovázené čistým zpěvem, které zavání atmosférou alb After, a angL, a tady si rozumíme. Pocity jako mé vlastní, jen je neumím s takovou grácií vyjádřit. K tomu mi slouží tato hudba. Nezapomnělo se ani na hrubou tvář projektu, která patří k jeho nejstarším podobám. Hledí na mě skrz noisově zašpiněnou Tacit 2, úvodní Hilber a řadu jiných, v bohatém marastu začleněných partů. Rovnováha je zachována.

Už na předchozích albech se koketovalo s ambientem a ten si našel svůj prostor i nyní. Jako ponorná říčka skrytá našim očím tu a tam vyvěrá, tehdy zachytíme víc než jen tlumený hukot v podzemí a můžeme se nechat omývat jeho dotěrnými vlnkami. Čerpá z bohatých zdrojů a neustává. Das Seelenbrechen si občas bere podobu svých předků, možností má tolik, že od nikoho jiného opisovat nepotřebuje. Ojedinělou výjimku tvoří dvě skladby, které se otírají o poetiku posledního období Opeth. Podobně jemné klavírní party, cinkot španělek, citlivý vokál. Obal alba je snad to jediné, co připomíná předchozí Eremitu. Pokračuje v grafice zajímavě skládaných slov, která tvoří název desky. Temné, sporé barvy a stručnost ve výrazu patří k věci. Není to kouzelný obraz nad postel, je to zobrazení zlomené duše. Výrazově skromná práce, která člověka vůbec nepřipraví na opulentí hodokvas, který je uvnitř.

S radostí musím konstatovat, že jsem u Eremity předčasně zlomil hůl. Z končin, kde se ztrácel jasný směr a poutník se motal v jakémsi kruhu, Ihsahn vykročil na pevnou půdu a rázným pohybem rozhrnul houští. Je ve skvělé formě.