Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Přešel podzim, nadešla zima, poté navrátivší se opeřenci zapěli něco balad, sedláci sklidili a je tu zase podzim, skoro zima. Znatelně se ochladilo a tak nesmrtelná hydra může vystrčit upatlané xichty ze studia a směle vypustit následníka úspěšné prvotiny. Snad povzbuzeni jejím úspěchem nebo zakulaceni tvůrčím přetlakem, to je jedno, zkrátka fošna je tu a je zatraceně zlá. Snad nejzlejší v jejich diskografii. Už samot(h)ný název dere uši a evokuje nepříjemná fakta vcelku nedávné minulosti. Pure Holocaust. To jméno smrdí a nemám ho rád. Ovšem album za své rodiče nemůže a tak jako Stalinova dcera mohla být vcelku fajn baba, tak osmero skladeb je naprosto neškodným, ba naopak užitečným a velmi kvalitním blackmetalem bez postraních oumyslů. To je jedna z věcí, která se mi na Immortal líbí, a to absence politiky, rasismu a podobných sraček. Takto je tedy slovní spojení Pure Holocaust jen neškodným názvem. Ale k muzice.

Immortal řádně přitvrdili, je to úplně jiná liga než před rokem . Tehdá se dal vystopovat pokus o atmosférické pojetí jejich tvorby, nyní už jde o ryzí tmu. Black je surový, netoleruje žádné čalounění molitanem typu intra, akustické kytary či meluzíny. Od počátku jen hrubá produkce temnoty a zla. Hned od prvních sekund nám je dáno pocítit, že ta nenávist jde přímo ze srdce a tvorba na debutním albu nebyla žádným špásováním.

Produkce je stále silně garážoidní, troufal bych si tvrdit, že Demonaz během broušení kytary mění sousedům tlumiče a Abath mžourá na měrku oleje.

Novým členem do party, i když jen pro tuto jednu desku, je Erik, který vystřídal znaveného Armagedu, jenž se asi ztratil během natáčení klipu Call Of The Wintermoon v lese. Práce mu jde hezky od nohy, ty kopáky jsou prostě stroj a hlavolam spletený z rukou vyluzuje opravdu divokou jízdu. Obálka pokračuje v nastolené tradici, kdy se na čelní straně obalu objevují fotky členů Immortal ve svých black/macho pózách. Nyní ovšem žádný Máchovský hrad či les, ale jen výmluvný trojportrét tří sveřepých.

Slyšel jsem několik názorů, že Pure Holocaust jest nejlepším albem skupiny. Toť hlas tradicionalistů. Tady nesouhlasím, dle mého je jistý příklon k melodiím ve vývoji skupiny správnou cestou a dosahuje poznenáhlu až geniálních výšin. K tomu je ale ještě daleko. Nyní vládne ojíněným trsátkům ruka zarputilá, která ve víře v ortodoxní pojetí blacku nepovolí takovýmto nápadům rozlet. Osobně zde mám taky několik favoritů, např. The Sun No Longer Rises, kde se přeci jen maličko zvolní a hypnotický rytmus spolu s havraním krákáním uvede fanouška do extáze. I believe, i believe – křičí Abbath, a já už taky věřím. Nebo titulní Pure Holocaust, která se přivalí z ticha, hotová apokalypsa na zemi.

Tak jako debutní i následující dvě desky byl i tento produkt zpracován a zamražen na balící lince studia Grieghallen v Bergenu, v ledovém doupěti, které poskytlo prvním deskám ten neopakovatelný zvuk. Následující fošny už si vzal do parády Peter Tagtgren práce v Abyss studiu a nevím, jestli to bylo dobře. Rozdíl je však markantní a pravý kult se zrodil právě v Grieghallenu.